Minulý týden představil francouzský prezident Emmanuel Macron investiční plán. Opakuji, jde o investiční, nikoli regulační a zakazovací plán. Je zaměřený na obnovu francouzského průmyslu se speciálním zaměřením na snížení emisí uhlíku. 

Důraz se tu klade na dokončení vývoje a rozjezd výroby malých nukleárních reaktorů. Plán předpokládá výstavbu dvou gigatováren na výrobu vodíku a pamatuje na vývoj nízkoemisních dopravních letadel.

Můžeme si utahovat z toho, že Macron s tím přišel půl roku před prezidentskými volbami, v nichž bude usilovat o znovuzvolení. Typický je i název: není to žádný europlán, jmenuje se to docela prostě Francie 2030.

Plán mediálně zaniká na pozadí kdákání ozývajícího se z Glasgowa, kde političtí předáci vymýšlejí zelenou budoucnost světa. Nerealističnost omezení emisí je zřejmá každému počtáři malé násobilky. Za situace, kdy se ve světě chystá výstavba tisícovky nových uhelných elektráren, z toho osmi stovek v Číně, jeví se snahy o zašpuntování krav, aby neprděly metan, poněkud dětinský. Macron tedy přišel s pozitivním návrhem. Ať je oteplování dílem člověka, nebo je to projev cyklických globálních změn, je naprosto žádoucí a nutné dříve či později skončit se spalováním fosilních paliv. Macron, na rozdíl od jiných předáků, navrhuje realistickou náhradu špinavých energetických zdrojů.

Mohl by to být námět i pro naši politickou reprezentaci. Přichází nová sestava a má hypotetickou šanci získat příznivou pozornost v evropském prostředí. Za půl roku má Česko na krku předsednictví v unii. Je snad podpora a aplikace a rozšíření Macronova plánu marné téma? Náš průmysl je určitě schopen se na výrobě malých reaktorů podílet. Mohly by zásadně změnit energetickou situaci zejména ve třetím světě. Ten se početně rozrůstá a jak se industrializuje? Inu, hodně. Až se z něho kouří, jak se lidově říká.