Deset tisíc lidí sedmnáctého na Staromáku v Praze, to byl čajíček proti tomu, co se děje ve Vídni, Berlíně, v Bruselu a v Rotterdamu se střílelo. Lidi se bouří proti koronavirovým opatřením. Jsou dlouhá, jsou otravná, k ničemu nevedou. Vlády si očividně nevědí rady, odborníci nejsou zajedno.

Obrovské zklamání je z očkování. Čekali jsme, že přinese útlum, v lepším případě utrum. Všichni jsme sledovali, jak to zvládne Izrael. Země navyklá na permanentní ohrožení ze strany arabských antisemitů se umí vyrovnávat z hrozbami. Očkovala své obyvatelstvo rychleji a líp než jiné země. Pak přišla další vlna nákazy a naděje se zhroutila. U nás je situace o to složitější, že máme dvě vlády, jedna odchází, druhá přichází a nad tím prezident, u kterého nevíme, zda milostivě přechod povolí hned nebo jindy nebo nikdy. Nedělejme si ale naději, že by Válek byl lepší než Vojtěch. Jeho výkřiky o čtvrté dávce vakcíny svědčí o tom, že si taky neví rady a na trvalou účinnost vakcíny nevěří – datum 2025, které mám v Tečce, je pro zasmání. Nic lepšího ale nemáme, očkování zjevně není záruka, ale dává šanci, že když si nás virus najde, nemusíme to odskákat tím nejhorším způsobem. Což naprosto není málo.

Pokud jde o ty demonstrace, ty nás jistě čekají také, příklady táhnou. Když jde o protesty, ne vždycky jim rozumím. Nikdy jsem nepochopil, co je levicového a pokrokového na potratech. Právě tak nechápu, co je vlasteneckého a konzervativního na tom, že riskuju, že skončím na ventilaci nebo v rakvi. Třeba mi to někdy někdo vysvětlí.