Řešení se nabízí několik, jasné je, které by bylo nejhorší: návrat na původní místo. Můžeme si myslet o panu Kolářovi cokoli, o jeho pozdní statečnosti, se kterou sochu nechal sundat pod pláštíkem koronavirové karantény. 

Osobně ho vnímám jako příklad trapnosti, a řadím ho třeba po bok Ivana Pilipa, který taky statečně provokoval kubánský režim a když ho kubánští bolševici zavřeli, nešel ve stopách Dimitrova a nehájil své ideje před soudem: brečel, až se dočkal propuštění. Pan Kovář možná taky teď brečí, nevíme, protože se schoval.

Je to trapnost, ale je to každopádně naše věc. Není to žádné zhanobení hrobů padlých sovětských vojáků a už vůbec se přepis historie a adorace nacismu. V podstatě jde o totéž, jako když se zlikvidoval pomník generalissima Stalina. To byl taky vojevůdce ve světové válce, o dobytí velké části československého území se osobně zasadil a taky jsme mu sundali pomník.

Nejde o žádnou revizi historie, jde jen o ujasnění pohledu. Po odstranění propagandistických žvástů je ten pohled celkem jasný. Na východní frontě druhé světové války se utkaly dvě diktatury, ta jedna tu druhou porazila a urvala pro sebe rozsáhlé územní zisky – z československého území Podkarpatskou Rus. V roce 1945 znamenal příchod Rusů úlevu pro Čechoslováky, kteří moc dobře věděli, že jim Německo chystá genocidu, pokud by mělo v konfliktu zvítězit. Těm prozíravějším bylo ale jasné už tehdy, že jde o vyhnání čerta Belzebubem, a to podezření se mělo brzy potvrdit.

Kde se tedy stala chyba?

Hlavní chyba spočívá v nejasné pozici českého státu. Jeho hlava je opora proruské páté kolony. Ministr zahraničí je chlapec, který neví, čí je a která bije. Ministerský předseda je celý rozklepaný, aby mu Brusel nenavrtal další díru pod čarou ponoru do jeho Agrofertu formálně přepsaného na manželku. A tahle partička, ta že má zachovávat pevný postoj vůči říši zla, o jejíž věrolomnosti se píší tlusté knihy? V tomto smyslu je u nás vakuum a to pak vyplňují takové nuly, jako jsou starostové Kolář a Novotný.