Jestliže není havlismus, musíme ho vytvořit, tak nějak se dá charakterizovat postoj Václava Klause a nejen jeho. Je to zvláštní jev.

Václav Havel předal Klausovi prezidentský úřad v roce 2003, to je jedenáct let. Nezaložil žádnou politickou stranu, ani hnutí nebo cokoli, co by mělo nějakou strukturu. Nenapsal žádný politický spis, ze kterého by se dal odvodit nějaký program. Na své bezprostřední okolí měl charismatický vliv a dovedl vytvořit mýtus, že s jeho osobou stojí a padá odpor proti komunistickému režimu. Ochotně vplynul do ovzduší intelektuálního žvástu, který je ze své podstaty neškodně levicový – nejvýznamnějším naším představitelem tohoto podvodného humbuku je Václav Bělohradský. Havel ochotně hlásal evangelickou chudobu ze sedadla svého offroadu mercedes a durdil se nad velkosklady hyzdícími okolí velkoměst. Základy, na kterých by se dalo stavět, nepostavil žádné. Proč tedy tolik rozčilení?

V úvahu připadá jedno vysvětlení. Václav Havel byl intelektuál bytostně prozápadní orientace. Se Západem dovedl komunikovat, na Západě mu bylo dobře, prosazoval spolupráci se Západem a dokud stál v čele státu, dělal všechno pro to, abychom se do kontextu Západu vrátili. Oba jeho nástupci, jak Klaus, tak Zeman, dělají pravý opak. Jestliže si Václav Klaus klade za životní cíl integraci své země se Západem co možná ztížit, ne-li jí zabránit, pokud je to v silách jediného člověka, byť by to byl člověk jeho nepopiratelně velkého formátu, pak mu samozřejmě musí ležet Havel a jeho odkaz v žaludku. Není to odkaz programový, neboť on neměl program. Ale zbylo po něm cosi nepopsatelného, něco - za první republiky se tomu říkalo odér. Kolem Miloše Zemana je odér přihlouplé postbolševické přiboudliny. Ale i ten je Klausovi bližší, přijatelnější než odér západnictví.

Havel sám žádný havlismus nevymyslel, nezorganizoval a nezanechal ho po sobě jako odkaz. Václav Klaus a jeho horliví vrtichvosti ho musí nejdřív vymyslet a vytvořit.

Aby bylo co nenávidět.