Při výroční poradě našich velvyslanců měl premiér Sobotka zásadní projev o směřování české zahraniční politiky. Hlavní body byly dva. Životní zájem Česka je zakotvení v Evropské unii a v NATO a dodal ještě, že v dlouhodobém plánu bude třeba vybudovat společnou evropskou armádu. Jsou to teze, které vyžadují zájem a, jak se pokusím dovodit, podporu.

V souvislosti s brexitem se vynořila spousta nápadů na exity, u nás na czexit, rakouský prezidentský kandidát Hofer hovoří o odchodu Rakouska, silné exitové nálady jsou v Holandsku. Je to důsledek sebevražedné politiky Evropské komise a tupé lhostejnosti evropského parlamentu. Když se ale soustředíme na pozici Česka, musíme uvažovat v českých souřadnicích.

Bohužel se hodně prosazuje velmi pochybný argument pro setrvání. Poukazuje se na to, že kdybychom odešli, ztratili bychom na dění v unii vliv. Přitom každý ví, že vliv máme nulový, nerozhodujeme o ničem, že unie je v rukou německé kancléřky a francouzského prezidenta a ostatní hrají jen roli přihrávačů, statistů a chóru. Taková je skutečnost, avšak není to argument pro czexit.

Za pětadvacet let od krachu komunismu jsme ušli ohromný kus cesty. Náš hospodářský výkon je z 85 procent navázán na Evropu. Statisíce našich lidí pracují v evropské cizině, nepublikované množství Evropanů žije a pracuje u nás (jen v mé obci Zvole, 1500 obyvatel, jich je 150...). Pracujeme na společném osudu. Evropa, to dnes není nějaká komise a v jejím čele tlupa levičáckých sociálních inženýrů. To jsou hospodářské, kulturní a lidské vazby. Lže ten, kdo tvrdí, že by se s nimi nic nestalo, kdybychom z unie vystoupili. Nejde o to, že bychom ztratili vliv, ten stejně nemáme. Ale žilo by se nám podstatně hůř.

Pokud jde o NATO, atlantický pakt vznikl jako odpověď na poválečnou explozi ruské rozpínavosti. My jsme spadli do pytle, ve hře tehdy bylo Řecko, ale i Itálie a hlavně Francie, tam měly levičácké a přímo bolševické intelektuální elity velmi silnou pozici. Díky NATO a silné pozici Spojených států se do tmy nepropadl celý kontinent.

Jaké je Rusko dnes? Pětadvacet let po krachu komunismu využilo k tomu, aby pár lidí pohádkově zbohatlo, aby se obnovil carismus bez cara. Je to stát, který není schopný vyrobit nic použitelného kromě vodky a samopalů. Lidé zde žijí bídně, takže je třeba je omámit opiem nacionalismu. Rusko je rok od roku nebezpečnější. Kdo dnes oslabuje ideu NATO, jako je to britský labourista Corbyn nebo v Americe prezidentský kandidát Trump, zaslouží ten nejtvrdší odsudek.

Idea evropské armády je s ideou NATO zdánlivě v rozporu. NATO je obrana před globální hrozbou a je založeno na americkém angažmá. Amerika nemá zájem na tom, aby západní Evropu ovládlo Rusko. To je stálice amerického vidění světa. Jenže Amerika nebude tahat za Evropany kaštany z ohně tam, kde by to měli – a museli – udělat sami.

Ta hrozba čistě evropská, to je především regionální mocnost Turecko, které rozdmychává válku v Sýrii, podporuje Islámský stát a generuje uprchlickou vlnu. Zaselo pátou kolonu v Německu a na německých ulicích se konají demonstrace Turků s heslem-výzvou k diktátorovi: Řekni a my je zabijeme. Evropská politika se postupně vrací na pevnou zem, je to procitání z levičáckého snu o multikulturním ráji. Až se skutečně vrátí na zem, začne řešit otázku obhajoby vnější hranice Schengenu jinak, než žvásty a planými hesly. Bude třeba nasadit pozemní a námořní síly. Souběžně se musí změnit koncepty zahraničně politické. Je nemyslitelné, aby se Evropa nechala vydírat polostáty, které – zatím – diktují takové nehoráznosti, jako že navrátilci musí být posílání linkovými letadly, maximálně po dvou kusech. Toto musí přestat a ozbrojená síla se pak stane čímsi aktuálním. Je dobře, že náš premiér o tom začal otevřeně hovořit. Jistě se setká s ušlechtilým odporem ve čtvrtek, až přijede Angela Merkel, jeden z viníků současného marasmu.

Ale dějiny nekončí u jedné paní Merkel. Už dnes se ukazuje, že dosavadní pozice Česka i dalších zemí Visegrádu byla správná, Rakušané už hlavní teze v podstatě přebírají. Takže, evropská armáda, to ani nemůže být substituce NATO. Berme to jako „task force“, jako ad hoc sestavené multinárodní těleso určené k obhajobě evropské suverenity. Ta je dnes vážně ohrožena a je třeba ji obnovit a upevnit, jak jinak než vojenskou silou a sebevědomou aktivní diplomacií.