Jako všechno, mají i reakce na udělení Nobelovy ceny míru Evropské unie svoje komické rysy. Zatímco Václav Klaus hovoří o tragickém omylu, jeho Petr Hájek hovoří už o tom, že nepřátelství mezi národy vyvolávané unií připravuje nedejbože novou válku. Očividně o tragický omyl nejde, natož pak o přípravy nové války.

Není sporu o tom, že nikdy v dějinách Evropa neprožila tak dlouhé období míru jako v poválečné době. Zvláště pak usmíření Francie a Německa je historická hodnota, kterou je těžké docenit. Evropská unie a její předchůdci s tím bezesporu měli co dělat, to usmíření nespadlo z nebe, zasloužili se o ně konkrétní lidé a tito lidé úzce souvisí s utvářením dnešní Evropské unie. Ta tu teď je a prožívá kritické údobí . Nobelova cena jí nepomůže, ani neuškodí. Není to tragedie, to udělení ceny. Je to prostě gesto duchovního tělesa, které bylo schopno dát cenu figuře typu Al Gora a vyznamenalo Baracka Obamu ještě dřív, než stačil cokoli užitečného udělat. Nemá smysl se nad tím pozastavovat, natož pak vykřikovat nesmysly, jak to činil Klausův Hájek věren zásady, že mistrův učedník musí hodně, ale opravdu hodně hlasitě vykřikovat mistrovy mantry, aby všichni věděli.

Nicméně jedna nutkavá myšlenka se přece jen dere na povrch vědomí. Nobelova cena, ta opravdová, za skutečné vědecké výkony, se uděluje zasloužilým lidem, velmi často na sklonku života v pokročilém věku, když už to hlavní a užitečné mají dávno za sebou.