Jen jedno je důležité: pokud Lenka Bradáčová se ve funkci vrchní státní zástupkyně v Praze osvědčí, pak bude zapomenuto, kolik nechutností doprovázelo její jmenování. Nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek by uspěl na olympiádě, kdyby jako disciplina byla vypsána trapnost. Jeho veletoče budily podiv i smích a nevypadl v roli ani poslední den, kdy se skřípěním zubů Bardáčovou jmenoval. Zatrhnout to nemohl, tak aspoň jí plivnul do polívky, když řekl něco, co a) říkat nemusel, b) dokázat to nemůže, tedy že její nominace byla zmanipulována. To prohlásil po celé té éře dohadů, proč Nečas vyhodil ministra Pospíšila.

Nečasovi ochočení novináři šířili teorii o spiknutí komunistických prokurátorů, kteří chtějí zvrátit polistopadový vývoj tím, že vrátí generální prokuratuře její totalitní místo. Na tou teorií nelze jen tak mávnout rukou, totalitních prokurátorů máme jistě habaděj, jen je s podivem, že se ten problém řeší vyhazovem Pospíšila a ne vyhazovem totalitních prokurátorů, bylo na to dvacet let!

A pak je tu ještě jeden, dokonce zapeklitější problém.

Veřejnost dnes důvěřuje mnohem víc hasičskému sboru a armádě a policii a zahrádkářům a svazu včelařů než parlamentu a vládě dohromady a největší ohrožení demokracie patrně nejde ze strany poschovávaných stalinistických prokurátorů, ale ze strany politiků neschopných jednat přesvědčivě, sympaticky, s čitelným cílem, soustavně a ve shodě s ostatními politiky.