Komunista Pavel Kováčik hovoří o vládní blamáži. Vláda se vzdala úmyslu vyvolat proceduru, která by vedla k zákazu komunistické strany. Motivy Pavla Kováčika jsou snadno čitelné. Je rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Blamáž to však není.

O zákazu strany, která - dokud měla uchvácenou zemi v rukou - kradla, věznila, popravovala, šikanovala lidi a vyháněla je ze země, se mohlo reálně uvažovat těsně po převratu. To ovšem vylo politicky neprůchodné. Významný podíl moci v novém režimu zaujali bývalí komunisté, semletí následky okupace sovětskou armádou. Nastolili tezi, že totalita nastala nikoli v roce 1948, tehdy oni přišli k moci, ale až v roce 1969. To bylo datum, kdy je jejich soudruzi napojení na okupanty vyhodili. Trvalo to dlouho, než se podařilo situaci vyjasnit a nastavit nová měřítka a stanovit nové hodnoty.

Soudobá komunistická strana není hrozbou demokracie v této zemi. Skutečnou hrozbou demokracie v zemi je klientelismus, korupce, propojení politiky a ekonomické moci. Komunisté, tedy jejich oficiální legální vrstva, jsou jen udržovatelé ohně v krbu. Čekají na vhodnou příležitost. Ta kdyby nastala, vynoří se z neznáma jména, o kterých jsme nikdy neslyšeli, a ti noví lidé budou praktikovat tu skutečnou komunistickou politiku, jakou ostatně i tihle krotcí komunisté obdivují v Severní Koreji. Pavel Kováčik by pak možná visel na šibenici vedle Filipa a Grebeníčka. Soudruzi mají ve věšení soudruhů praxi. A i ti věšení jdou do oprátky ve svatém přesvědčení, že posloužili dobré věci, věci komunismu. Jde o udržení ohně, o udržení firmy.

Vláda udělala velmi dobře, když zanechala pošetilých okusů o nevyhratelné právní klání s touto temnou sektou. Potřebnou energii by měla věnovat jiným problémům. Reformní úsilí vlády zjevně vázne na nedostatku přesvědčivosti a důvěry. Jak z toho ven je nejisté. Jisté je to, že by troubení do útoku proti komunistům k ničemu užitečnému nevedlo.