Jsme billboardová země, zrovna tak jako země kasín a bordelů. Své billboardy si uhájíme – v tomto duchu se nesla rozprava v Senátu kolem návrhu omezit velikost plochy reklamních plakátů určených k předvolební kampani.

Nápad to byl asi pošetilý a i kdyby prošel, nepřekodrcal by se dolní komorou parlamentu. Ale i kdyby se dokodrcal, stejně by neměl valný efekt. Už jsou omezené náklady na reklamní kampaně, a přesto se překračují, a co víc, třebaže taková sociální demokracie zasekla obrovskou nesplatitelnou sekeru, nic se nestalo a vylepovat se bude dál.

Ve stínu této veleudálosti bychom neměli pominout ještě jednu drobnost. Výzkumy ukázaly, že obliba vlády klesá a v únoru sestoupila pod jednu polovinu, tedy více občanů je nespokojeno, než spokojeno. Jenže i tak je míra spokojenosti podstatně vyšší, než tomu bylo u vlád předchozích. Je to tedy taková pozitivní nespokojenost.

Zaujalo mě

Tahanice kolem centra Klinika na pražském Žižkově pokračuje. Z nepochopitelných důvodů se do ní namotal i vicepremiér a ministr financí Babiš, ten Kliniku navštívil, nechal se tam vyfotit, cosi nasliboval a pak odjel a slíbené nesplnil. Ať tak či onak, mimořádně trapný je důvod, proč formálně úřady vypůjčitele vyhazují. Ona ta Klinika, poté ruina, byla zkolaudována jako zdravotnické zařízení a oni ti vypůjčitelé v ní vaří kafe. Kvůli tomu je vyhazují. Tak mě tak napadá, na co asi byly zkolaudované ty vykřičené domy vroubící české ulice? Svět by se opravdu, ale opravdu nezbořil, kdyby ty horlivé mládence a děvy nechali na pokoji. Bylo by o jednu trapnou aféru míň, ono by jich zbylo dost, aby bylo nad čím se rozčilovat.