V tomto smyslu byli vlastizrádci bezezbytku všichni komunisté, kteří kdy do této takzvané politické strany vstoupili, ať už se později očistili v disentu nebo byli vlastními lidmi zavřeni do kriminálu. Nelze zpětně odlišit, kde vlastizrada jedněch končí a kde čistota úmyslů druhých začíná. Vlastizrádným společenstvím prý prošlo sedm milionů lidí. Neví se to přesně, neexistuje přesná evidence a každý pokus o právní "vyrovnání s minulostí" končí fiaskem. Prokurátorku, která spolu s jinými poslala Horákovou na šibenici, bylo třeba propustit. Rudý gestapák Grebeníček se do vězení ani nedostal a jeho syn šéfoval nástupnické organizaci, aniž měl nějaké potíže. Proč se tedy divit, že Slováci přestali Bilaka stíhat?

Celá věc ale má ještě druhou stránku. Agenturní komunistický režim měl po celou dobu své existence podporu značné části obyvatelstva. Nikdy ne stoprocentní, ale to nemá žádný režim, ani kdyby andělské kůry sestoupily z nebe a založily by rajský stát, neměly by stoprocentní podporu. Jakmile dostatečně odhodlaná k čemukoli a dobře organizovaná síla získá podporu aspoň třiceti procent obyvatelstva, lze jí těžko zabránit v nástupu k moci. Odhodlanost a organizovanost nebylo možné komunistům upřít nikdy.
Konec konců, beztrestnost pro estébáky a vlastizrádce, to je pouhý důkaz dodnes fungující cílevědomosti a organizovanosti. I dvacet let po jejich krachu v roli vládní síly.