S tvrdým dopadem krize se muselo počítat. Muselo se počítat i s prudkým růstem koeficientu nasr+nosti, což je konstanta trvale přítomná ve společnosti a je součástí psychiky člověka jako společenské bytosti. Muselo se počítat i s tím, že vláda skutečně důsledně a odpovědně usilující o zodpovědné hospodaření má výdrž jednoho volebního období. Předvolebním slibům o nezvyšování daní mohl věřit jen prosťáček.

Co je ale nestoudné, je zřejmá asymetrie vládního počínání.

Veškeré dopady padají na občany, na daňové poplatníky vytvářející hodnoty. Vláda a jí spravovaný aparát žádné hodnoty nevytváří. Má se starat o jejich správu a má to dělat účelně a hospodárně. Zde lze konstatovat jen naprosté selhání. Kdepak zůstaly sliby daňového doznání na jednom papíru A4! Racionalizace výplat dávek skončila fiaskem a kdekoli se začalo něco dalšího racionalizovat, klientelismus a korupce z toho trčely jako šídla z pytle. Komunikace s občanem nulová, zde pokračuje tradice neslavně započaté zdravotní reformy. Je zaděláno na sociální nepokoje. Špatné je, že i racionálně uvažující lidé nemají argumenty pro obhajobu vlády, která takto asymetricky jedná. Nebude dobrá vzpomínka na tuto vládu, až ji vystřídá... ještě horší.