Druhý průvod skýtá smutnější pohled. Jsou to biřicové, vlekoucí polapené korupčníky a šejdíře. Takřka před každým ministerstvem, pokud tam mají otevřená okna, slyšíte kvikot nějaké úřednické myši lapané kontrolorským kocourem s nabroušenými drápy. Ono to zdánlivě nesouvisí, Bursíkův cirkus a policejní kondukt. Ve skutečnosti je zde vazba zřejmá a pevná. Čím více korupčníků polapeno a čím více těch nepolapitelných je vláčeno v novinách, tím živější je zájem o Bursíkovu pestrou společnost. Principál Bursík slibuje změnu a pošetilejší část veřejnosti věří, že šašci a iluzionisté korupčníky z úřadů vyženou. Což je omyl doslova osudový.
Korupčníkem se člověk nerodí, korupčníkem se člověk stává.
Aby se jím stal, musí mít v ruce podíl na moci, což v praxi znamená, že musí mít možnost něco zakázat anebo povolit. A jelikož socialistický stát stojí na zákazech a povolování, je živnou půdou pro korupci všeho druhu.

Takové a podobné úvahy napadají občana sledujícího zpravodajství. Není dne, aby se neprovalila nějaká aféra. Bývalý tajemník místopředsedy vlády Zdeňka Škromacha Jan Hanáček (ČSSD), kterého vyšetřují detektivové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, se vzdal kandidatury do Poslanecké sněmovny. Pro korupci stíhá policie Evu Klimovičovou, bývalou poradkyni ministra Ratha. Na tapetu se dostal ministr zemědělství Jan Mládek. Právě z oken tohoto ministerstva se kvikot prchajících hlodavců ozývá mimořádně často. Sice se nepodařilo nic dokázat Petrovi Zgarbovi, Mládkovu předchůdci, ale člověku tane na mysli zásada, že co má dlouhý krk jako žirafa a parůžky jako žirafa a skvrny na srsti jako žirafa, je pravděpodobně žirafa, i když se to momentálně dokázat nedá.
Lavina afér, navíc takových afér, které končí tím, že policie skutečně něco dělá, je v našich poměrech neobvyklá. Ne snad, že by dějiny sociální demokracie nové doby byly na aféry skoupé. Připomeňme nikdy neobjasněnou "bamberskou aféru" Miloše Zemana, kdy nejchytřejší a nejčestnější český politik uvažoval o tom, že vymění klíčově důležité pozice za tajné materiály o občanských demokratech. Přeborníkem v aférách je ovšem Jan Kavan, jemuž se podařilo vyklouznout z kliček, které by komukoli jinému uťaly jakoukoli politickou budoucnost. Co se to tedy děje, že tolikrát proklamované protikorupční tažení má takový efekt, alespoň na pohled, neboť nikoho nestačili postavit před soud, natož odsoudit?
Optimista by mohl prohlásit, že pozitivní změny se konečně dostaly i do oblasti vyšetřovacích orgánů. Zvolna se očišťuje policie, železné hrábě projely Národním bezpečnostním úřadem. To by samozřejmě bylo zjištění potěšující, že totiž orgány určené k dohledu nad dodržováním zákonů konají svoji povinnost, skutečně bez ohledu na politické souvislosti, bez ohledu na vhodnost či nevhodnost, na volební kampaň nekampaň. Pokud by byla toto plná pravda, pak bychom se neměli pozastavovat nad tím, že polapení patří především do stáje sociální demokracie: tato strana je osm let u moci. Ve státní správě jsou zaměstnány desítky tisíc žen a mužů. I kdyby jeden z tisíce natahoval ruku, bylo by dost materiálu na jednu aféru denně.
Pesimista musí vidět za touto protikorupční kampaní nějaký širší plán. Je totiž nápadné, že začala za éry doposud nejměkčího ministra vnitra, jakého jsme měli. Jeho ochota dělat služebníčka premiérovi někdy budí úžas. Za tohoto předpokladu se snadno dá narýsovat strategie, podle níž policie tři měsíce před volbami pochytá pár myšiček z vládních řad, aby dva měsíce nebo měsíc před volbami vytáhla proti nebezpečným protivníkům z řad občanských demokratů. Na omluvu za "omyl" by bylo po volbách času dost. Realita bude někde uprostřed - některé orgány pracují opravdu lépe než dřív a některé politické skupiny se perou mezi sebou nevybíravěji než kdy jindy. Špatné na tom je to, že korunce, i ta odhalená a stíhaná, působí škodlivě na atmosféru ve společnosti. Šíří se nedůvěra k politice jako takové, protože je ztotožňována se špinavostí. A odtud se bere důvěra v šašky a iluzionisty z Cirkusu Bursík, kteří se - zatím úspěšně - blíží k hlavnímu vchodu poslanecké sněmovny.