A co dál, pověsit?
Václav Klaus mladší je viditelná postava na převážně bezbarvé politické scéně. Jeho otec ho chválí. Ono je to podle starého známého principu. Učitel, tedy guru, říká: je dobré jíst zeleninu. Což je rozumné. Jeho žák začne učit: musí se jíst jenom zelenina.
Tak nějak to vycházelo, ale v posledním vystoupení mladý Klaus přece jen vybočil. Ne zcela, ne úplně explicitně. Nicméně pokládal za potřebné nám sdělit, že trest smrti mu není proti mysli teď, kdy sám stárne a pozoruje svět v jeho kráse a pomíjivosti, konec citátu.
V komentáři na Novinkách se také svěřil, proč byl v mládí odpůrcem trestu smrti. Oslovil ho Kieslowského Krátký film o zabíjení. Ono je jistě hodně podnětů vedoucích k odmítnutí trestu smrti. Je v tomto smyslu dobré i zavítat do muzejního oddělení věznice na Pankráci. Kromě nacistické sekyrárny tam je zachované i popravčí zařízení, tedy šibenice, plně funkční, no a vida, taky výročí – v oprátce zde zemřel pětinásobný vrah Vladimír Lulek skoro přesně před třiceti lety, 2. února 1989.
Svět, ve kterém je nám dobře, usoudil, že trest smrti nechce. Obětem život nevrátí a je to jenom jeden další akt usmrcení navíc, to je asi jádro toho postoje.
Zdaleka ne všichni lidé se na to takto dívají a je to dobře známo. Kdyby Okamura prosadil svoje referendum a někdo protlačil trest smrti jako volební téma, pankrácké popraviště by velmi brzy ožilo. I to je velmi dobře známo.
Takže se naskýtá otázka pro Václava Klause mladšího: má-li to zapotřebí, takto prvoplánově, trapně a uboze se podbízet tomu horšímu, co ve společnosti je?
