V minulém dílu (viz zde) jsme si představili několik nových výškových dominant britské metropole. Jsou všechny soustředěny v oblasti londýnské City poblíž Toweru. Zajímavé věci se ale odehrávají na nedávno ještě nepříliš vlídném protějším břehu Temže. Tady vzniká velmi atraktivní promenáda, vedoucí od Tower Bridge až k Westminsterskému mostu. Vyrostla tu budova radnice od Normana Fostera ve tvaru obřího skleněného vejce, luxusní bytovky, o kus dál vznikla z bývalého industriálního objektu New Tate – dnes jedna z nejnavštěvovanějších galerií moderního umění na světě, dále je to replika shakespearovského divadla Globe a samozřejmě obří vyhlídkové kolo London Eye. A mezi tím pěší trasa s řadou příjemných míst k odpočinku a rekreaci – parky, hřiště, kavárny, hospůdky, etnické restaurace, malé písečné pláže i s dunami. Celé to působí svěže, včetně různých výtvarných děl, skvěle aranžované zeleně a řady působivých detailů. Tedy to, co bych moc rád viděl v Praze, kde se cosi na náplavkách taky rodí, ale zatím dosti rozpačitě... Přibyly i nově upravené mosty a nové lávky přes Temži, jako je Millenium Bridge.

Nedosti na tom, v oblasti se také horečně staví další budovy. Jedna z nich je dokonce nejvyšším mrakodrapem Evropské unie a právě tu si dnes představíme. Nejdříve se ale budeme chvíli věnovat jejímu tvůrci. Tím je světoznámý italský architekt Renzo Piano, podle mého názoru pravděpodobně nejvýznamnější architekt současnosti. Narodil se v Janově v roce 1937, patří tedy již k veteránům světové scény. Studoval v Miláně, pak pracoval u fenomenálního Američana Louise Kahna. V sedmdesátých letech založil studio s nám už dobře známým Britem Richardem Rogersem a společně navrhli jednu z ikon hi-tech stylu Centre Georgese Pompidoua v Paříži, které jim přineslo slávu a respekt. Později se Piano osamostatnil a následovala řada skvělých staveb po celém světě. Jejich autor nemá jednotný styl – každá z jeho budov je jiná a vždy vychází z kontextu. Jako by mu zadání přinášelo radost z možnosti objevit něco nového, užít nezvykle určitý motiv nebo materiál, reagovat na genia loci. Také typologické spektrum je velmi široké – od obytných budov přes mrakodrapy (New York Times Building v New Yorku), letiště (Ósaka), obchodní paláce (pro firmu Hermès na tokijské Ginze), kláštery (Ronchamp, Francie v sousedství Le Corbusierovy kaple) a školy, ale nejvíc se přece jen soustředil na stavby s kulturní funkcí – muzea a galerie, jako je amsterodamské Nemo Science Centre, připomínající obří potápějící se loď, muzeum v Los Angeles, které je skryto pod zemí a jehož střechu tvoří krajina, muzeum umění v San Francisku nebo Centrum hudby v Římě ve tvaru tří obřích skulpturálních hmot. Snad nejvíc mne fascinuje Jean-Marie Thibaou Culture Centre v Nové Kaledonii, jež vychází z tamní tradiční architektury. Piano je samozřejmě nositelem řady poct - od Pritzkerovy ceny (1998) až po titul Doživotního senátora, které mu udělil italský prezident Giorgio Napolitano přede dvěma roky. Počátkem devadesátých let byl také hostem Václava Havla na Pražském hradě.

Není tedy divu, že Londýňané rovněž toužili spolupracovat s Renzem Pianem na větším projektu. Příležitost se naskytla na sklonku devadesátých let, kdy vznikla idea nové dominanty ve čtvrti Southwark nedaleko nábřeží Temže. Nejdřív bylo nutno zbourat poměrně nový administrativní komplex Southwark Towers, v roce 2009 začala výstavba, objekt byl dokončen přede dvěma lety a nesl původně název podle své adresy – 32 London Bridge Street Tower, vzhledem k svému tvaru není divu, že brzy získal přezdívku a nakonec se i oficiálně jmenuje the Shard, tedy Střep. Autor stavby s konstrukcí z předpjatého betonu, oceli a skla se prý inspiroval slavnými Canalettovými obrazy Londýna s hroty kostelních věží i stožáry plachetnic. Nyní pár čísel. Mrakodrap má 87 pater, je vysoký 309 metrů. Ve věži je 44 rychlovýtahů a celková využitelná plocha je 110 000 metrů čtverečních. Cena vlastní stavby se vyšplhala na půl miliardy liber. Velká péče byla samozřejmě věnována úsporám energií během provozu a také bezpečnosti, zejména po událostech z 21. září 2001 v New Yorku. Vlastníkem je z 95 procent stát Katar, zbytek vlastní developer Sellar Property Group. V budově sídlí kanceláře, ale také hotel, v horních patrech je samozřejmě observatoř. V sousedství vzniklo nové nádraží London Bridge. Styl budovy bývá označován jako neo-futurismus. Bezprostřední okolí nové dominanty je velmi příjemné a má lehce industriální charakter, neboť jsou zde viadukty železnice, skladiště a také velká živá tržnice.

Střep je samozřejmě v Londýně nepřehlédnutelný, přesto mi připadá, že díky svému tvaru a skleněnému plášti nepůsobí v panoramatu nějak rušivě, spíš s ním nějak splývá. Jste-li v jeho bezprostřední blízkosti, opět jeho hmota nevytváří nějako mohutnou bariéru, ostatně není tu ani dost prostoru, neboť v sousedství jsou jen úzké ulice a další zástavba. Bude zajímavé sledovat, co se v budoucnu objeví bezprostředním okolí, kde se dá očekávat vznik dalších výrazných staveb. Ostatně i nedaleká New Tate se dočkala nepřehlédnutelné přístavby ve tvaru věže, jejímiž autory jsou slavní Švýcaři Jacques Herzog a Pierre de Meuron, tvůrci adaptace původní stavby ze třicátých let. Na tuto část britské metropole se podíváme zase příště.

LN, 22. 8. 2015
Foto autor