To je název knížky, která právě vychází v nakladatelství Paseka. Navazuje na první tři díly edice, v níž jsem se snažil spolu s fotografem Pavlem Hrochem představit přes sedm stovek nejzajímavějších staveb první poloviny minulého století.

Tentokrát jsem spolupracoval s historikem umění Petrem Kratochvílem - ten byl autorem hesel, věnovaných stavbám po Sametu – tedy 1990-2000. Půl roku jsem tedy žil s architekturou totalitní éry. Ta nejdřív po únoru 1948 nahnala všechny architekty do projektových ústavů a zrušila soukromé praxe (netýkalo se to jen samostatně navrhujících akademických architektů, kteří byli členy Fondu výtvarných umělců a mohli navrhovat drobnou architekturu a zejména interiéry). Pak projektantům přikázala, že smějí navrhovat jen ve stylu tzv. socialistického realismu v architektuře, tedy tzv. sorely (lid to možná výstižněji překřtil na Stalinovo baroko). Symbolem stylu se stal již v době vzniku vysmívaný hotel International v Dejvicích, ale vzniklo i pár slušných staveb, jako třeba hotel Jalta na Václavském náměstí.

Po smrti generalissima následovalo jisté uvolnění, zejména úspěch našeho pavilonu v roce 1958 v Bruselu znamenal start stylů, převzatých ze západu – zejména tzv.brutalismu nebo skulpturalismu. Stavby to byly výrazné, často nerespektující měřítko okolní zástavby, což byl důsledek přesvědčení tehdejší doby, že nachází čas vytvořit novou architekturu a urbanismus.

Postmoderní éra tento poněkud pyšný postoj zase změnila. Mezitím se kromě nemnoha někdy pozoruhodných solitérů, které by obstály i na Západě (v Praze třeba areál ČVUT v Dejvicích, nové věže emauského kostela, plavecký stadion v Podolí, hotel InterContinental, nové ruzyňské letiště) začala vznikat i panelová sídliště se všemi problémy (ale i výhodami) s nimi spojenými. Po ruské okupaci se nejzajímavější stavby omezily na budovy bohatých podniků zahraničního obchodu, které si mohly dovolit i zahraniční stavební firmy, a nemnoho dalších objektů. Některé v době vzniku vyvolávaly protesty obyvatel (Nová scéna, žižkovská věž, tzv. severojižní magistrála), dnes se na ně zejména nejmladší generace dívá mnohem vlídněji.

Nechtěl jsem stavby nějak kádrovat, ty které jsou výrazné, nepřehlédnutelné, nebo konstrukčně či výtvarně zajímavé, najdete v naší knížce. Ostatně teprve větší časový odstup nám napoví, co je přínosné a co ne. Totéž ostatně platí i pro realizace již svobodných devadesátých let, kdy se již architekti nemuseli přizpůsobovat ideovým zadáním a obnovili soukromé praxe. Poněkud naivní představa, že budou vznikat jen dobré stavby, se však – jak víme i z jiných uměleckých disciplín – zdaleka nepotvrdila.

Knížku opět graficky upravili Luboš Drtina a Miroslav Kloss, mapy zhotovil pan Kloss. Nechybí opět slovníček architektů. Na obálku jsem vybral dílo, které se stalo v době vzniku – tedy v polovině šedesátých let – nejvíce oceňovanou stavbou z východního bloku ve světě: betonové skořepinové věže emauzského kostela Panny Marie od Gočárova žáka a někdejšího člena Devětsilu Františka Marii Černého.

Ilustrační obrázky ZL