Otto Koloman Wagner byl mimořádnou osobností na vídeňské architektonické scéně sklonku devatenáctého a počátku dvacátého století. Velmi výrazně také ovlivnil architekty působící na našem území. Ostatně jeho jméno jsem v této rubrice často zmiňoval. Wagner je vnímán jako jeden z hlavních představitelů vídeňské secese a moderny, ale k těmto stylům dospěl až v relativně pozdním věku, zprvu byl čelným představitelem historismu.

Wagner se narodil v Penzingu (dnes součást Vídně) dne 13. července 1841, tedy před 170 lety. Studoval na vídeňské polytechnice, poté akademii výtvarných umění a nakonec i v Berlíně. Od šedesátých let 19. století pak projektoval řadu vídeňských obytných domů i úředních budov v neorenesančním stylu. Od poloviny 80. let se jeho styl začíná proměňovat – na průčelích se objevují hladké plochy s štukovými dekoracemi v kontrastu s partiemi v tradičním historizujícím pojetí. V této době staví Wagner v Penzingu vlastní vilu v antikizujícím stylu nebo palác Hoyos na Rennwegu v sousedství zahrad Belvedéru. Ten byl mimochodem zřejmě inspirací pro slavný román Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka, který skvěle vystihuje poněkud dekadentní atmosféru rakouské metropole té doby.

V devadesátých letech získává Wagner prestižní zakázku na stavby související s budováním Donaukanalu a na stanice městské dráhy v centru Vídně. Tyto drobné objekty je už možno označit jako secesní. Wagnerova secese je ale jiná než belgická nebo francouzská. Je méně rozevlátá, ale vždy elegantní. Rostlinné motivy se objevují nejen na kovových prvcích, ale i v keramickém dekoru nebo zlacených detailech mramorových desek, jak je patrné třeba na známé zastávce na Karlově náměstí nebo na keramickém obkladu tzv. „Majolikahausu“ na Linke Wienzeile (1898). Tady už historizující aparát zcela chybí, domy mají hladká průčelí bez šambrán a bosáží, zato s bohatou secesní štukovou dekorací nebo ornamenty na keramických plochách.

V této době již Wagner působí jako pedagog vídeňské umělecké akademie, což byl tehdy prvořadý post. Své studenty vedl k moderním stavebním formám, k tomu, aby jejich stavby byly účelné a provozně dokonalé. Dekor považoval za věc méně významnou, neboť kvalitní stavba je sama o sobě výtvarně zajímavá. Tím ovšem značně předběhl dobu, šokoval rakouského měšťáka a navíc vymanil svůj obor z nedůstojného stavu, kdy architekti byli víceméně jen dekoratéry domovních průčelí. Wagner byl rovněž významný urbanista, prosazoval monumentální kompozice, v nichž se inspiroval antikou. V polovině let devadesátých vydal klíčové dílo Moderne Architektur, v němž shrnul krédo své tvorby. Patřil též k zakladatelům spolku rozhněvaných mužů Der Secession, společně se svými spolupracovníky a žáky Josefem Maria Olbrichem, Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem nebo malířem Gustavem Klimtem. Jeho škola se stala nejvýznamnějším moderním evropským architektonickým učilištěm. Wagnerovy teze šířili jeho žáci v mnoha zemích. Řada z nich působila na našem území. Vedle zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry to byli František Krásný, Josef Hoffmann, bratři Hubert a Franz Gessnerové, František Fiala, Jan Mráček, Ottokar Böhm nebo Alfréd Castellitz.

Wagner ovšem pokračoval v experimentech i po své šedesátce. Jeho projekty a stavby po roce 1900 byly opět novátorské. Secesní zoomorfní ornamentika se postupně vytrácí a je nahrazena střídmým geometrickým dekorem. Vrcholným dílem je monumentální budova vídeňské Poštovní spořitelny s mohutnou prosklenou bankovní halou a působivými prvky holé ocelové konstrukce. Největší realizací Otto Wagnera se pak stává areál psychiatrické léčebny na Steinhofu, jíž dominuje monumentální chrám sv. Leopolda s pozlacenou kupolí. K drobnějším stavbám patří druhá Wagnerova vila - a právě ve srovnání se sousední starší rezidencí na Hüttelbergstrasse je patrný velký posun, který její autor vykonal v průběhu čtvrtstoletí: nový dům má jednoduchou fasádu, plochou střechu a střízlivý mozaikový dekor. Zdobí jej – podobně jako Wagnerův kostel na Steinhofu – vitráže Kolo Mosera. Podobně puristická jsou i průčelí bytových domů na Neustiftgasse nebo pavilonku správce zdymadla u Donaukanalu s motivem bílých vln na modrém pozadí keramického obkladu.

Dvakrát byl Wagner osloven, aby navrhl stavbu na našem území. Obě prestižní zakázky – sokl Myslbekova pomníku sv. Václava v Praze i památník bitvy tří císařů ve Slavkově u Brna - ale přepustil českým architektům. Jeho projekt Zámecké kolonády do Karlových Varů nebyl realizován – dnešní stavba je dílem Friedricha Ohmanna. S Wagnerovou tvorbou se tak můžeme u nás setkat zprostředkovaně – v díle jeho žáků. K těm pozdním patřili Pavel Janák, Josef Chochol, František Roith, Antonín Engel nebo Bohumil Hübschmann. Jeho monumentální kompozice ministerských budov s památníkem legionářů pod emauzským kostelem v Praze nezapře vliv Wagnerův, podobně jako Engelův velkorysý koncept Nových Dejvic.

Za svého nástupce na postu profesora vídeňské akademie si Otto Wagner zvolil nejoblíbenějšího žáka Jože Plečnika. Z politických důvodů však slovinský architekt post nezískal (nás může těšit, že proto rád přijal Kotěrovo pozvání do Prahy). Wagnera pak nahradil jiný jeho absolvent a krnovský rodák Leopold Bauer. Jeden z nejvýznamnějších světových architektů zemřel 11. dubna 1918.

LN, 16. 7. 2011

Foto autor a archív autora

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998