V pražském barokním skvostu – Clam-Gallasově paláci - probíhá zajímavá výstava Metamorfózy politiky, věnovaná pražským pomníkům devatenáctého století. Byla to pozoruhodná doba: metropole se v té době rozvíjela nevídaným způsobem včetně satelitních měst a obcí.

František I.

Vznikaly reprezentativní městské třídy s honosnými domy, náměstí i menší ulice. A právě na náměstích se objevovaly nové dominanty včetně pomníků. Ale i historické centrum bylo doplněno o taková díla, jak velela doba. Pomník českého krále a (posledního) římského císaře (a také prvního císaře rakouského) Františka I. na dnešním Smetanově nábřeží byl vlastně posledním zobrazením panovníka, dále se stavěly spíše pomníky národních buditelů, umělců a vědců. Vrátím se ale k císařskému monumentu. Z niky v neogotickém sloupu byla totiž jezdecká císařova socha po roce 1918 vyjmuta a odstěhována do lapidária. Na své původní místo byla vrácena teprve nedávno a potichu, ale naštěstí to velké vášně nevyvolalo. Pomník tak byl opět zkompletován a obnoven byl i vodní systém kašny. Jde totiž o vynikající sochařské dílo bratří Emanuela a Josefa Maxových, sochařů ze Sudet a autorů mnoha dalších plastik z poloviny devatenáctého století. V Praze to je třeba pomník studenta v Klementinu, řada soch na Karlově mostě nebo třeba lev, který dnes spočívá ve vlásenkové zatáčce Chotkovy silnice. Jejich nejvýznamnější pražský pomník zatím v lapidáriu na svůj návrat stále čeká. Mám na mysli umělecky opět velmi cenný pomník maršála Radeckého, který býval na Malostranském náměstí. Na místě, kde stával, jsou dnes tramvajové koleje, ale jistě by se našla vhodná lokace tam, kde je dnes to strašné parkoviště…

František I.

Josef Jungmann 1

Nekrásnější pražské pomníky z devatenáctého století stojí často v komorních prostranstvích a moc jim to tam sluší. Platí to třeba o plastice Josefa Jungmanna na stejnojmenném novoměstském náměstí, dílo dnes už zapomenutého sochaře Ludvíka Šimka. Sokl navrhl architekt Antonín Barvitius. Ten žil léta v Itálii a studoval tam nejen architekturu antiky a renesance, ale i četné tamní pomníky. Skvělé místo má i bronzová socha císaře a krále Karla IV. na piazzettě pře kostelem Sv. Františka u Karlova mostu. To je dílo drážďanského sochaře Ernsta Hähnela, mj. tvůrce Beethovenova monumentu v Bonnu.

Karel IV.

K.H. Mácha

Geniální jsou samozřejmě i plastiky nejvýznamnějšího českého sochaře té doby Josefa Václava Myslbeka. Žák Václava Levého a později první profesor sochařství na pražské umělecké akademii vytvořil pomníky Františka Ladislava Riegra ve stejnojmenných sadech v katastru Vinohrad, Karla Hynka Máchy na Petříně (spolu s architektem Antonínem Balšánkem) a samozřejmě sv. Václava, který nahradil raně barokní Bendlův pomník. Sokl patrona české země měl původně navrhnout Friedrich Ohmann, ale ten nakonec doporučil svěřit úkol svému žáku Aloisi Dryákovi. Návrh vznikl sice již v polovině devadesátých let devatenáctého století, ale socha byla osazena až v roce 1913. Nebyla mimochodem veřejností jednoznačně přijata – mnozí dávali přednost návrhu Bohuslava Schnircha, na níž Václav ze sedla svého koně žehná lidu. Mimochodem, Schnirch je autorem jiného pražského pomníku, i když zdaleka ne tak monumentálního: jde o bustu básníka Vítězslava Hálka na Karlově náměstí.

Antonín Dvořák

Kromě samostatně umístěných pomníků se ovšem tehdejší sochaři podíleli i na výzdobě řady budov, jako bylo Národní divadlo, muzeum nebo Rudolfinum, či různé bankovní paláce a honosné činžáky. Myslbekova mistrovská sousoší, která původně zdobila most Palackého, byla později přemístěna do vyšehradských sadů. Sochaři v té době tvořili ve stylu realismu, secesní plastika se začala objevovat až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ovládali dokonale všechny finesy klasického sochařství, které jsou už bohužel dávno zapomenuty. Patřily k nim zásady, že figura má být výrazně nadživotní (žádný skřítek, jako nový pomník Edvarda Beneše před Černínským palácem), má stát na vysokém soklu (ten pak musí být vždy vyšší, než plastika na něm umístěná), přičemž materiál soklu má být z méně ušlechtilého materiálu, než vlastní socha. Konečně věděli, že pomník musí mít tzv. krytá záda – stojí před budovou, nebo – je-li třeba v parku – za ním musí být stromy nebo keře. Hned několik zásad tak porušuje pomník Antonína Dvořáka před Rudolfinem – je umístěn zády do náměstí a takřka na zemi. Jeho původní autor – Josef Wagner ho přitom navrhoval postavit před budovu filosofické fakulty na vysokém soklu. Skladatel by se díval na Pražský hrad a koncertní budovu by měl po své pravé ruce. Docela by mne zajímalo, zda znají dnešní absolventi sochařství tyto principy klasické sochařské tvorby. A uměli by ještě navrhnout figurální pomník tak, aby to nebyla groteska? No nevím…

LN 5. 10. 2013

Foto Jiří Wagner