Jak obstojí český stánek v kontextu ostatních pavilonů na letošní světové výstavě?

Máme tu další světovou výstavu kategorie A s českou účastí. Pro přehlednost uvádím stručně ty, které se konaly po druhé světové válce: Brusel 1958, Montréal 1967, Ósaka 1970 – tam patřily československé pavilony vždy k nejoceňovanějším. Následovala dlouhá cézura v době tzv. normalizace, kdy jsme se těchto akcí neúčastnili. V roce 1986 v rámci úspěšné výstavy kategorie B (tedy tematické) ve Vancouveru jsme se na světové pódium vrátili, ale tato i další – již posametové expozice v Seville 1992 (poslední společná československá účast), a Hannoveru 2000 moc nápadité nebyly, i když vnější podoba pavilonů nebyla špatná (stranou nechávám naši účast v korejském Daejeonu 1993, na jejíž pavilon ani nebyla vypsána architektonická soutěž). Poté došlo ke změně systému – místo dosavadních soutěží na libreto expozice a zvlášť na architekturu pavilonu, které přinášely trvalé problémy, se konají výběrová řízení na řešení celé koncepce, vítěz tedy dodá pavilon včetně expozice na klíč, postará se o provoz i jeho následnou likvidaci (případně nové využití). Výběr samozřejmě provádí odborná komise, v níž zasedají architekti, výtvarníci, designéři a další profese. Tak následovaly české pavilony v japonském Ajči 2005, Šanghaji 2010 a nyní tedy v Miláně.

Tradičním problémem posledních českých účastí je fakt, že se o tom, zda budeme na akci participovat, rozhoduje vždy na poslední chvíli, takže tým, který na přípravě pracuje, je vystaven permanentnímu stresu a obavám, zda po případných volbách nebude vše jinak. V této souvislosti se vždy znovu a znovu objevují argumenty proti naší účasti – světové přehlídky jsou prý passé, v internetové éře nikoho nezajímají. Skutečnost je ale jiná. Návštěvnost posledních výstav překonává všechna očekávání, což platí nejen pro Šanghaj, ale i pro metropoli Lombardie. Ve všední den navštíví expo v Miláně v průměru 130 až 150 tisíc lidí, o víkendech se počty šplhají až ke dvěma stům tisícům! Když jsem po českém národním dni opouštěl kolem půlnoci výstaviště, byly v areálu ještě desetitisíce lidí a metro bylo přeplněné. Oblíbené jsou prý i noční prohlídky. A především dále platí, že světová výstavní akce je stále úžasnou příležitostí pro architekty, techniky a designéry vyzkoušet si v nebývalé konkurenci nové experimenty. Vždyť každé expo přineslo alespoň dvě tři novinky, které výrazně posunuly vývoj architektury. A jsou tu samozřejmě i ekonomické aspekty.

Ovšem, mnohé se od časů velkolepých akcí konaných v devatenáctém století a první polovině století dvacátého změnilo. Lidé už nejezdí obdivovat technické vynálezy ani gigantické stavební konstrukce. Ostatně pavilony se zmenšily a je jich tolik, že se vše ani projít nedá. Své stánky mají ostatně i mikroskopické státy jako Monako a Vatikán, vystavují italské provincie a je tu i řada firemních objektů i zařízení různých mezinárodních institucí. Chcete-li zaujmout, musíte přijít s něčím výrazným, neokoukaným, s něčím, co upoutá pozornost unaveného návštěvníka – nezvyklým tvarem, materiálem, výtvarným prvkem. V interiérech naopak platí: méně je více. Přeplněné expozice spíše odrazují, cení se opět nápad, vtip. V Šanghaji měly největší úspěch obecenstva i kritiků pavilony Spojeného království a Dánska. V prvním byla jediným exponátem semena rostlin zatavená do svítících konců laminátových tyčí tvořících jeho stěny. V dánském pak známá socha mořské víly, nic víc. Britský pavilon, jehož vnější podoba jakéhosi mořského ježka se vlivem větru neustále měnila, i dánský, který tvořila obří spirála, po níž návštěvníci sjížděli na bicyklech, byly však samy o sobě tím nejlepším exponátem (viz zde). Ani stovky seberafinovanějších videoprojekcí by tyto nápady nenahradily. Myslím, že v Miláně platí letos to samé.

Jak tedy v té tvarové, barevné a materiálové kakofonii obstojí náš pavilon? Především má výbornou polohu – je hned první za hlavní branou. Tvarově je prostý a nepříliš výrazný. Mladí brněnští architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof zvolili bílou barvu s červenými a modrými detaily, plášť kryjí vertikální lamely a celá stavba je v modulovém systému, takže nebyla drahá a po skončení výstavy je možno díly znovu použít. Ty nosné nápady jsou tu dva. Především mělký bazén přímo před hlavním průčelím. Takové zařízení jinde kupodivu není a špinavá voda v hlubokém betonovém korytu kanálu, který areálem prochází, mu nekonkuruje. Tady se prostě znavený návštěvník v horkém jarním či letním dni rád posadí na okraj a spustí nohy do křišťálově čisté ledové vody. K tomu si dá české pivo přímo od pípy, zatímco jeho děti se brouzdají kolem té druhé atrakce: plastiky obřího ptáka, mutujícího v automobil (nebo naopak?) od Lukáše Rittsteina. Nechám stranou uměleckou úroveň, ale jako výrazný orientační bod to funguje: Sejdeme se u ptáka. Expozice je jinak celkem jednoduchá, nepřeplněná: výtvarně nejzajímavější jsou – podobně jako v Šanghaji - artefakty Jakuba Nepraše inspirované přírodními motivy a se zabudovanou miniprojekcí. Příjemná je střešní terasa, ale tam už nevystoupá každý. Je tu dost místa v restauraci i přízemním bufetu (přesto tu bývá plno). Studentská „lesní“ scenérie Laboratoř ticha je taky zajímavá a navíc splňuje – tak jako ostatní zmíněné i nezmíněné exponáty a výtvarná díla - ekologické zadání výstavy. Propagací našeho stánku byl ostatně i Český národní den se střídajícími se vtipnými programy, jež zaručeně přitáhly pozornost procházejících – nový cirkus, módní přehlídka, ukázky z Rusalky, bubeníci, surfující modelky – to vše pod taktovkou bratří Cabanů, Beaty Rajské, v Itálii nesmírně populární Aleny Šeredové. Takže – žádná ostuda, pavilon i expozice docela fajn. Příště se podíváme na některé další stavby.

Foto autor
LN, 23. 5. 2015