Pražský primátor Pavel Bém přichází s nápadem vypořádat se definitivně s jedním traumatem naší metropole. Tou je nedokončená dostavba areálu Staroměstské radnice. Připomenu jen základní fakta. Radniční blok prošel velmi složitým vývojem: středověké domky byly odstraněny už na počátku XIX. století a na jejich místě vzniklo křídlo ve stylu romantické gotiky podle projektů významných rakouských architektů Sprengera a Nobileho. Na severozápad prostor Staroměstského náměstí uzavíral až do počátku minulého století tzv. Krennův dům – barokní stavba, která blokovala pohled na kostel sv. Mikuláše z prostoru náměstí. Ta byla odstraněna v rámci asanace bývalého židovského ghetta, kdy vznikla i Mikulášská (dnešní Pařížská) třída, jež opticky spojila Letnou s náměstím (toho později využili třeba tvůrci Stalinova pomníku).

V prostoru náměstí převýšené neogotické radniční křídlo si Pražané neoblíbili, proto vznikla postupně celá série soutěží na jeho přestavbu nebo likvidaci a náhradu novostavbou. Soutěže probíhaly v takřka pravidelných intervalech od konce XIX. století až do roku 1988. probíráme-li se dnes stohy materiálů s jednotlivými projekty, ale především zadáními, která se soutěž od soutěže lišila, vidíme především přehlídku promarněných příležitostí. Buď byla pravidla příliš vágní a velkorysá (např. soutěže z let 1909 a 1946 umožňovaly odstranění téměř celého radničního bloku i zásahy do severní fronty náměstí, o likvidaci Husova pomníku nemluvě) nebo zase příliš rigidní, program novostavby byl často naddimenzovaný.

To byl i případ poslední, zvlášť nepodařené soutěže z 80. let, což jsem si se svými kolegy ostatně vyzkoušel na vlastní kůži. Do dostavby se měly napěchovat konferenční sály, salonky, restaurace a kavárny a kanceláře, takže jsme stáli před dilematem: buď se na malé území pokusit vtěsnat velkou hmotu nebo být střídmý, ale riskovat vyřazení pro nesplnění zadávacích podmínek. Upřímně řečeno, to nebylo zdaleka vše, důvěru nevzbuzovalo ani složení poroty a tehdejší (ne)vkus komunistických papalášů – výsledky naše obavy ostatně potvrdily. Nejinvenčnější návrhy, jako byly studie architektů Přikryla nebo Floriána, porota samozřejmě smetla pod stůl, nejvyšší ceny dostala šeď. Příznačná byla i reakce laické veřejnosti. Podle zápisů v návštěvní knize výstavy vybraných návrhů (rozumějte těch, co prošly cenzurou), preferovali návštěvníci dvě řešení: nestavět vůbec nic nebo druhý extrém: postavit přesnou kopii středověké radnice (což je vlastně prakticky nemožné, neboť se – kromě několika rytin – nedochovaly žádné podklady, takže by šlo o neinvenční kulisu).

Na časté (a vlastně čím dál častější) dotazy, co bych říkal vypsání nové, už asi 10. soutěže, odpovídám s určitými rozpaky. Nebyl bych proti, neboť jde skutečně o nezastavěnou parcelu, kde až do požáru v roce 1945, který zničil neogotické křídlo, stály domy. Ty zde měly i kompoziční význam a je jistě na místě opět hledat, jakým způsobem náměstí na západní straně uzavřít, případně, zda obnovit i stav před zbouráním Krennova domu (na to nebyl nikdy jednoznačný názor a soutěžící se rozdělili do dvou táborů dle toho, zda se rozhodli uzavřít opět ústí Pařížské nebo nikoli).

Každopádně je ale naprosto nezbytné, aby celá akce byla připravena s velkou pečlivostí, jinak se opět budeme dívat na výsledky s rozpaky. Vypisovatel by měl asi začít tím, že připraví na téma odbornou konferenci a publikace, které se vrátí k celé historii unikátního prostoru i k nejzajímavějším návrhům z jednotlivých soutěží, a otevře diskusi mezi odborníky i laiky. Teprve na základě těchto nutných přípravných kroků budou vypracovány zastavovací podmínky a hlavně střízlivé zadání, které určí, čemu bude vlastně dostavba sloužit. Složení poroty by mělo být garancí, že nepřevládne staromilství, ani zbytečné extravagance. O tom, že by mělo jít o soutěž mezinárodní, snad netřeba hovořit. Teprve za těchto podmínek budou architekti přistupovat k tématu s důvěrou. Vítěze není nutné určit hned, lépe je nechat postoupit nejlepší práce do druhého kola, v němž se upřesní zadání a autorům vytknou chyby. 

Z výše uvedeného je jasné, že jen příprava na novou soutěž je náročným procesem, který může trvat i několik let. Na námitky, že je takový postup příliš opatrný a může vést k průměrným výsledkům, lze namítnout, že naopak podcenění akce může být fatální. Příklady příliš rychle zastavěných parcel v centru Prahy – byť na základě soutěží – to dosvědčují. Jak palác Myslbek, v ulici Na Příkopě, tak nedaleký bankovní dům na Náměstí Republiky si nezískaly respekt odborníků, ani srdce Pražanů, či návštěvníků naší metropole.

Psáno pro Lidové noviny

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998