Je tomu 125 let, co se ve Velké Lhotě u Dačic narodil významný český architekt Bohumír (někdy též Božimír) Kozák. Byl žákem Josefa Schulze a Jana Kouly na pražské technice. Poté pracoval u architekta Osvalda Polívky a ve stavební firmě Václava Nekvasila. Patřil k těm projektantům, kteří prošli složitým vývojem české moderní architektury první poloviny dvacátého století a vyzkoušeli si postupně nejrůznější architektonické styly, od těch dekorativních až po puristické. Soupis Kozákových prací je impozantní a na pražské scéně prakticky nemá obdoby (snad jen atelier Adolfa Foehra a dvojice Tomáš Pražák – Pavel Moravec mohl konkurovat jeho projekční a stavební kanceláři Dušek-Kozák-Máca). Při takové produkci je samozřejmé, že vedle staveb špičkových se objevila i řada průměrných položek. Zastavme se tedy alespoň u některých významnějších prací.

K těm nejranějším patřil obytný dvojdům Riva na nároží Haškovy ulice a třídy Milady Horákové v pražských Holešovicích ve stylu klasicizující secese. Kubismus mladého projektanta nezaujal, i když na novém Kozákově průčelí staršího nárožního paláce v Hybernské ulici na pražském Novém městě (dnes hotel Terminus) bychom našli jehlancový dekor. Po první světové válce se stal Kozák úspěšným představitelem nového módního stylu – národního dekorativismu. Poněkud těžkopádné stavby s průčelími z umělého probarveného kamene pokrývaly pestré geometrické obrazce, rovněž interiéry byly bohatě zdobeny. K nejvýraznějším stavbám této éry z období 1921-24 patří pražská Meziměstská telefonní a telegrafní ústředna ve Fibichově ulici, jejíž dvojvěží se stalo výraznou dominantou žižkovského panoramatu. V podobném stylu je pojednána budova rozhlasu v Poděbradech nebo sbory českobratrské církve v pražských ulicích Jungmannově (Nové Město) a U Pošty (Libeň).

Podobně jako další protagonisté české verze stylu art déco - Pavel Janák, Josef Gočár, Ladislav Machoň – i Kozák v polovině dvacátých let přechází k praktičtějšímu konstruktivismu. Jeho životním dílem se stává velkoryse budovaný areál Masarykových domovů v Krči (dnes nemocnice), který byl pýchou československé sociální péče, o čemž svědčí fakt, že se staly takřka povinnou zastávkou státních návštěv v prvorepublikové Praze. Šlo o pavilonový koncept s centrální budovou, akcentovanou hodinovou věží. V této době projektuje a staví Kozák se svými spolupracovníky Karlem Duškem, Otto Mácou, Františkem Svatošem, Franzem Hruškou nebo mladým srbským projektantem Nikolou Dobrovićem desítky činžovních domů (někdy celých bloků), administrativ, rodinných vil (jak mi kdysi prozradila Kozákova dcera paní Helena Soukupová, projekt vlastního domu v pražských Střešovicích ale svěřil Hruškovi, poté, co mu rodina neustále kritizovala jeho návrh). K architektonicky nejhodnotnějším patří palác Avion s kavárnou a pasáží Luxor na pražském Václavském náměstí z poloviny 20. let (ve spolupráci s Dobrovićem), dále dodnes funkční dřevěná klubovna tenisového oddílu LTC v Letenských sadech v Praze-Holešovicích nebo rozlehlý areál poštovního ředitelství a rozhlasu ve východoslovenských Košicích.

K velmi kvalitním příkladům funkcionalistické architektury 30. let patří pražské paláce U Bachorů na rohu Štěpánské a Ječné ulice nebo neblaze známá „kachlíkárna“ v Bartolomějské ulici (pův. ovšem Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy), či bankovní palác Assicurazioni Generali a Moldavia Generali s krásnou pasáží Broadway, spojující Příkopy s Celenou ulicí (spolupráce Antonín Černý). Luxusní činžovní dům v Kostelní ulici v Praze-Holešovicích přišel později bohužel o béžový opaxitový obklad průčelí. Na dvou návrzích spolupracoval se svým mladším bratrem Ladislavem: jde o nové pavilony péče o matku a dítě v krčském areálu a bloky malobytových domů na Pankráci). Z četných evangelických sborů vyniká ten v ulici Žateckých v katastru Praha-Nusle – jednoduchý kubus skrývá diagonálně řešený interiér, což je motiv, který předběhl dobu o několik desítek let. Kozák byl rovněž propagátorem výstavby pražského metra a proslulé jsou i jeho četné návrhy na přemostění nuselského údolí (ve spolupráci se Stanislavem Bechyněm). Poslední z roku 1938 je prakticky totožný s tím, který byl nakonec o třicet let později realizován, včetně prosklené stanice podzemní dráhy. Kozák se věnoval rovněž urbanismu (vyhrál třeba soutěž na zástavbu pankrácké pláně) či rekonstrukcím památek (z dnešního hlediska sporné úpravy Toskánského paláce a Rudolfina). Ještě po válce byly podle jeho návrhu postavena budova ředitelství fy Spofa v Husinecké ulici na pražském Žižkově.

Bezkonfliktní, všemi oblíbený projektant měl mnoho dalších zájmů. Byl velkým znalcem staré Prahy, kterou s chutí kreslil – i po devadesátce se prý nechal dovézt na vybrané místo a pak maloval přímo z auta. Vyšlo mu několik knížek kreseb s doprovodnými texty Zdeňka Wirtha, Františka Kožíka nebo Emanuela Pocheho. Byl dlouholetým členem a pak i předsedou Klubu Za starou Prahu, ale nikoli nějakým staromilcem! – uvažoval dokonce i o zřízení sekce s názvem Za novou Prahu. S oblibou hrával na housle. Celý život byl aktivním členem českobratrské církve evangelické. Zemřel v požehnaném věku 92 let v roce 1978.

LN, 4. 12. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998