Vydavatelství Obecní dům v Brně mapuje v posledních dvou dekádách tvorbu významných moravských architektů – připravuje pečlivě koncipované katalogy s dokumentací jejich tvorby, doprovázené původními černobílými fotografiemi staveb, reprodukcemi originálních výkresů a texty, k nímž patří nejen podrobné analýzy, ale také osobní vzpomínky pamětníků, ukázky z korespondence nebo dobové texty. Vše v čisté grafické úpravě, která revokuje období tzv. bílého funkcionalismu, jehož byly tyto osobnosti protagonisty. Tak jsme si mohli například znovu připomenout díla Ernsta Wiesnera, Josefa Poláška, Jana Víška, Jindřicha Kumpošta, bratří Lubomíra a Čestmíra Šlapetových a dalších osobností, spojených s heroickou érou avantgardní meziválečné architektury. Moravská metropole byla zejména v období 1925-1939 jedním z hlavních evropských center a je dobré si tento fakt připomenout.

Posledním svazkem této „bílé edice“ je rozsáhlá publikace věnovaná architektu, scénografovi, výtvarníkovi a pedagogovi Bedřichu Rozehnalovi (*1902 v Třebětíně u Letovic - +1984 v Brně). Autoři knihy architekti Petr Pelčák a Ivan Wahla a prof. Vladimír Šlapeta si vybrali skutečně významnou osobnost, jejíž osudy byly navíc velmi dramatické a odrážel se v nich komplikovaný vývoj naší země. Rozehnal zažil chvíle uznání, respektu, ale také období velmi trpká.

Ale vraťme se zpět do prvních dekád minulého století. Chlapec z chudé rodiny s výtvarným talentem musel tvrdě pracovat, aby se mohl zapsat na nově založenou fakulty architektury brněnské techniky, kde studoval nejprve výtvarnou výchovu a teprve později se zapsal na obor, v němž tak vynikl. Jeho profesory byli Emil Králík, Jaroslav Syřiště, Jiří Kroha a další respektovaní pedagogové. V době studií pracoval v soukromém atelieru jednoho z pedagogů Vladimíra Fischera. Tam se tehdy projektovala brněnská Úrazová nemocnice a toto téma mladého Rozehnala velmi zaujalo, zejména poté, co na tuberkulózu zemřela jeho dívka a on viděl bídný stav tehdejších léčebných zařízení, pocházejících ještě z XIX. století a ve dvacátých letech již značně zastaralých. Rozehnal cestoval po evropských zemích a sbíral zkušenosti. Současně sledoval architektonickou scénu a uchvátila ho tehdy – stejně jako celou jeho generaci – zejména tvorba švýcarského vizionáře Le Corbusiera. Vliv na jeho tvorbu měly jistě i přednášky slavných architektů, konané v polovině 20. let v Praze a Brně v rámci cyklu Za novou architekturu (Oud, Gropius, Le Corbusier, Ozenfant, Loos), a velkolepá Výstava soudobé kultury na nově založeném brněnském výstavišti v roce 1928.

Rozehnal projektuje své první funkcionalistické stavby: vilu malíře Daňka v Letovicích, nástavbu domu v Brně na Kolišti a především Pazderův obchodní a obytný dům v Brně-Tuřanech. Mistrovským dílem je i Rozehnalův soutěžní návrh na brněnskou radnici z roku 1932. V té době již pracuje pro Zemský úřad a dostává úkol vypracovat projekty nemocničních areálů na Moravě.

Tak vzniká celá série studií a prováděcích projektů na supermoderní pavilonové komplexy, navržené s přihlédnutím k nejnovějším hygienickým požadavkům a se špičkovým lékařským vybavením. Architektovi ale nejde jen o technické principy. Buduje zařízení, která jsou k pacientům přívětivá, domyšlena jsou nejen provozní schémata, ale také osvětlení, střešní sluneční terasy, zapojení staveb do krajiny, prostě moderní architektura, která nenudí a vytváří pacientům vlídné prostředí. To vše za úzké spolupráce se špičkovými lékaři. Krásné jsou nejen samotné pavilony, ale i technická zázemí, jako jsou vodárenské věže, kotelny, prádelny a skladiště. Po vzoru holandských, skandinávských, francouzských a britských zdravotnických staveb vytváří zajímavé urbanistické struktury. Jeho budovy mají často organicky zvlněná průčelí nebo půdorys ve tvaru písmene „Y“.

Bohužel jen některé z těchto areálů byly před válkou postaveny. Hned po skončení druhé světové války však může Rozehnal pokračovat v práci a tehdy se staví nemocnice v Dačicích, Třebíči, Kroměříži, Kyjově nebo Hodoníně i jeho nejslavnější realizace – Fakultní dětská nemocnice v Brně-Černých Polích. Ta je – vedle litvínovského kolektivního domu architektů Linharta a Hilského – nejvýznamnější československou stavbou tohoto období a jednou z mála poválečných realizací, která získala mezinárodní uznání. V té době je Rozehnal rovněž jmenován profesorem brněnské techniky. Studenti si noblesního a laskavého pána nesmírně váží.

Bohužel, šťastná léta končí. Rozehnal odmítá tzv. socialistický realismus, projektuje dál v corbusierovském stylu. Toho využívají jeho nepřátelé v čele s prof. Vladimírem Medunou, kteří ho nejprve vyhodí ze školy (podobný osud potkal i nejvýznamnějšího brněnského architekta Bohuslava Fuchse) a později dokonce pod falešnou záminkou nechají odsoudit do vězení. Jeho tvorbu marginalizují, prý takové budovy zvládne každý stavitel. Nejlepší Rozehnalovy studie tak zůstávají jen na papíře. Architekt ale pracuje dál – v tzv. „Basoprojektu“ v pankrácké věznici navrhuje například moderní areál s kruhovým pavilonem v pražském Hloubětíně. Na přímluvu přátel přímo u prezidenta Novotného je nakonec Rozehnal propuštěn na svobodu a v roce 1968 se po rehabilitaci dokonce vrací na školu. Bohužel jen na chvíli. V období tzv. normalizace je třeba s třídními nepřáteli znovu udělat krátký proces a prof. Meduna ho ze školy opět vylučuje. Teprve posmrtně se podaří uspořádat v Brně výstavu a až po roce 1989 se jeho dílo dočká ocenění.

Smutné je, že většina Rozehnalových nemocničních areálů je dnes v bídném stavu. Nedávno jsem viděl nemocnice v Novém Městě na Moravě a Třebíči. Staví se nové pavilony, ale bez citu a vkusu, starší objekty jsou často zbytečně devastovány. A tak původní záměr architekta vyčtete často již jen z jeho výkresů. Ty dodnes neztratily nic ze své výtvarné působivosti. Jsou důkazem, že i technický plán může být uměleckým dílem. Autoři nové knihy to zdůrazňují i tím, že jí výjimečně dali horizontální formát, který odpovídá jeho typickým podélným výkresům…

LN, 13. 2. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998