aneb Co ještě musí být řečeno

Sedím nad básní Güntera Grasse "Co řečeno být musí". Čtu její český překlad pořízený germanistou Romanem Kopřivou z brněnské Masarykovy univerzity (pro web Britské listy). Jednou, dvakrát. A snažím se pochopit nepochopitelné.

Mistr píše: "Proč vlastně mlčím, zamlčuji příliš dlouho, co zjevné jest …"

Bere si na mušku "hájené právo na první úder, který by mohl vyhladit íránský lid, ujařmený a směrovaný k organizovanému nadšení tlučhubou, protože v dosahu jeho moci předpokládají konstrukci atomové zbraně.

Vracím se do druhé poloviny 30. let minulého století. "Našeho" století – těch, kdo se v něm narodili a prožili větší část svého života. I Günter Grass.

Zkusme si představit osvíceného politika v libovolné, Hitlerem později napadnuté západní země (Sovětský svaz z tého úvahy záměrně vyjímám kvůli iracionálnímu uvažování diktátora Stalina), jakéhosi pomyslného Churchilla, který by ještě před Mnichovem 1938 prosazoval koncepci prvního úderu (proti nacistům). Jak by asi vypadal začátek Grassovy básně?

Takto:

To hlavní je hájené právo na první úder,

který by mohl vyhladit německý lid,

ujařmený a směrovaný

k organizovanému nadšení tlučhubou,

protože v dosahu jeho moci

předpokládají úmysl vyvolat světovou válku

a schopnost vyvraždit šest milionů

židovských spoluobčanů.

Nikoli, pane Grassi, Hitler nebyl pouhý tlučhuba. A Ahmadínežád?

Ano, tehdy se "mlčelo". Hitlerovy přípravy na cosi, co po dokonání dostalo cejch největší tragédie v dějinách lidstva byly nepřehlédnutelné - a přesto se zpočátku jevilo jako (dnešním slovníkem) nekorektní zaujímat k nim kritický postoj, či dokonce se okatě připravovat na válku. Abychom pana Hitlera nerozhněvali a zbytečně neprovokovali.

V zájmu míru se mlčelo o pravdě.

Místo toho, abychom usilovali o eliminaci vraha, začali jsme s ním jednat jako s rovnocenným partnerem. On však byl připraven vraždit tak jako tak – a vlastně ve chvíli, kdy jsme mu ustupovali v zájmu nevraždění, už vrahem byl.

Záleželo také na nás (obecně západních demokratech), jak volnou ruku bude mít. Vstřícnější jsme být nemohli: dlouho se hrálo podle jeho not. Až do trpkého konce – vlastně pro všechny. Vítězství nad ním mělo svůj kolosální význam. Ten však bledne při pohledu na vystavený účet. Bylo nutné za zbavení se vraha zaplatit šesti miliony cíleně vyhlazených Židů a dalšími miliony ve válce zabitých vojáků a civilistů?

Opravdu nebylo možné Hitlera zastavit dříve? Vždyť s následky tehdejšího "mlčení na správném hrobě" se potýkáme dodnes. Vím, je to milionkrát řečená fráze: historie se nedá změnit, ale jsme povinni se z ní poučit. Tak proč to neděláme – a když už se k tomu odhodláme, proč stavíme celou věc z nohou na hlavu?

Právě v tom je Günter Grass mistrem nad jiné.

Křehký světový mír neohrožuje ten, kdo z pozice hlavy státu členské země OSN vyzývá k vymazání jiné členské zemé téže organizace z mapy regionu (prezident Íránu), ale "atomová mocnost Izrael". Němci by se podle Grasse "mohli stát podílníky na zločinu". Jak? Tím, že dodají Izraeli vojenskou ponorku, "jejíž zvláštnost spočívá v tom, že dokáže nasměrovat absolutně ničivé bojové hlavice tam, kde existence jedné jediné atomové zbraně nedokázána jest, leč jako obava tvrdí, že důkazní sílu má, říkám, co řečeno být musí."

V době, kdy v Československu jednal lord Runciman (září 1938), existence jediného mrtvého Žida ve vyhlazovacích táborech (jako takové byly zřízeny až za války) také "neprokázána jest", nicméně bylo možno argumentovat pouhou obavou, že by tomu tak mohlo být. Co bychom dnes dali za to, kdyby na základě této obavy (jež "tvrdí, že důkazní sílu má") Západ konal rázně a efektivně!

Tak dlouho jsme pokrytecky přezírali Hitlerovy aspirace na ovládnutí Evropy, až se mu to podařilo. Naštěstí jen na několik let.

Grass v básni říká: "Nebudu mlčet, protože už mám dost pokrytectví Západu." V podtextu je míněn pštrosí postoj svobodného světa. Ve smyslu: Izrael nukleární zbraně má a je ticho po pěšině. Írán je (možná) teprve vyvíjí – a Západ propadá hysterii. Je ale možné oba režimy takto prostoduše srovnávat?

Zasazeno do tehdejších událostí: kdyby Grass byl před válkou dospělý, nejspíš by dával vinu za vznik nestabilní situace v regionu střední Evropy Československu. Kvůli tomu, že intenzivně buduje svá pohraniční opevění. Že je zapotřebí hledat viníka uvnitř hranic Třetí říše, by ho zřejmě ani nenapadlo (budeme-li vycházet z logiky uvažování, kterou prezentoval ve zmíněné básni).

Intelektuální majstrštyk nabídl ovšem Grass v závěru svého díla. Vyzval světové společenství, ať trvá na tom, "aby vlády obou zemí připustily nerušenou a permanentní kontrolu izraelského atomového potenciálua íránských atomových jaderných zařízení mezinárodní instancí."

Svatá prostoto! Kdybych nevěděl, že spisovatel je v Gdaňsku narozený Němec, tedy Pozemšťan, usoudil bych, že právě přilétl z Marsu. Jeho návrh je nebetyčně absurdní a právě tak naivní.

Že se zde měří dvojím metrem? Ano, samozřejmě. Izraelský jaderný potenciál slouží výlučně k obraně a odstrašení všech, kdo by si chtěli pohrávat s myšlenkou nového holocaustu. Proč ale vyvíjí rakety s dlouhým doletem a má nukleární ambice pseudodemokratický teheránský režim vedený netolerantními náboženskými fanatiky? Zeptejme se Güntera Grasse. Třeba nám to vysvětlí v nových verších …

Kdo nechápe rozdíl ve vlastnictví atomových bomb v rukou USA na jedné a v rukou nacistického Německa na druhé straně, je hoden politování. Hlavně ale: takový člověk nemá právo nárokovat si, aby byl brán vážně.

Totéž platí o rozdílu mezi Izraelem a Íránem. Stát, který vznikl z vůle mezinárodního společenství, aby byl stejným společenstvím nechán na holičkách, když byl v okamžiku svého zrodu přepaden nenávistnými sousedy, má víc než právo spoléhat ve věci své obrany především sám na sebe. Je to jeho přirozená povinnost, imperativ nejvyšší důležitosti. Jak by se Spojené národy zachovaly, kdyby Izrael ve válce 1948-1949 prohrál a arabská agrese dosáhla svého cíle – vymazala sotva zrozený židovský stát z mapy Středního východu? Zasadily by se o jeho existenci vojensky, podobně jako později pomohly Korejské republice poté, co byla napadena svým severním sousedem? Na to se izraelští představitelé sotva mohli spolehnout.

Novodobá židovská republika, po neblahé zkušenosti mimořádně obtížného zrození ve vnuceném boji, s čerstvou vzpomínkou na prožitou pekelnou hrůzu holocaustu, ze všech stran obklíčena zavilými nepřáteli, nemohla zvolit jiný způsob obrany, než jakého jsme byli a stále jsme svědky. Týká se nejen vysokého procenta HDP vyčleněného pro ozbrojené síly, ale také mediálního tabu, pokud jde o její jaderný arzenál. Ohrožená země má plné právo použít princip preventivního úderu – což platí i o nukleárním zařízení nepřátel.

Svět byl více, nikoli méně bezpečný, když Izrael zničil v roce 1981 irácký jaderný reaktor Osirak.

Svět je více, nikoli méně bezpečný poté, co Izrael zničil v roce 2007 syrský jaderný reaktor v governorátu Dajr az-Zaur.

Svět bude více, nikoli méně bezpečný, až skončí íránský jaderný program. Bez ohledu na to, kdo a kdy mu vystaví červenou kartu.

Günter Grass musí vědět, jak nebezpečným prostředkem jsou jaderné zbraně v rukou lidí jako Saddám, Asad nebo Ahmadínežád. Jen neumí nebo nechce dát jisté věci do správných souvislostí. U člověka jeho intelektuálního potenciálu je to víc než politováníhodné.

●

Příloha:

Báseň "Co řečeno být musí"

Autor: Günter Grass/Překlad: Roman Kopřiva

Proč vlastně mlčím, zamlčuji příliš dlouho,
co zjevné jest a cvičilo se
v plánovacích hrách,
na jejichž konci jako přeživší
zbýváme nanejvýš jako poznámky v zápatí.

To hlavní je hájené právo na první úder,
který by mohl vyhladit íránský lid,
ujařmený a směrovaný
k organizovanému nadšení tlučhubou,
protože v dosahu jeho moci
předpokládají konstrukci atomové zbraně.

Proč však si zapovídám
uvádět jménem onu druhou zemi,
v níž už po léta – třebaže utajován –
rostoucí jaderný potenciál
je nekontrolovatelně k dispozici,
protože jakémukoli přezkoumání
nepřístupný?

Všeobecné zamlčování této skutkové podstaty,
jemuž se podřídilo mé mlčení,
pociťuji jako přitěžující lež
a nátlak připomínající trest,
nebude-li respektován;
verdikt "antisemitismus" je dobře znám.

Teď ovšem, kdy z mé vlasti,
kterou ráz na ráz
dohánějí a k doznání nutí
zločiny první a vlastní,
jež bez příkladu jsou,
znovu a zhola rutinně-obchodně, třebaže
deklarováno jazykem hbitým jako vyrovnání,
má být do Izraele dodána další ponorka,
jejíž zvláštnost spočívá v tom,
že dokáže nasměrovat absolutně ničivé bojové hlavice tam,
kde existence jedné jediné atomové zbraně
nedokázána jest,
leč jako obava tvrdí, že důkazní sílu má,
říkám, co řečeno být musí.

Proč však jsem mlčel doposud?
Protože myslel jsem,
že můj původ, na němž lpí
nezahladitelná vada,
zakazuje očekávat,
že tento fakt země Izrael,
jíž jsem a chci zůstat zavázán,
snese jako vyslovenou pravdu.

Proč říkám teprv teď,
k stáru a docházejícím inkoustem:
atomová mocnost Izrael
ohrožuje už beztak křehký světový mír?
Protože řečeno být musí,
nač zítra by už mohlo být pozdě;
také proto, že my – Němci již tak dost usvědčeni –
dodavateli nového, předvídatelného zločinu bychom se mohli stát,
pročež naši spoluvinu žádnou z obvyklých výmluv
by nebylo lze zahladit.

A připouštím: nebudu už mlčet,
protože už mám dost pokrytectví Západu;
navíc se dá doufat, že snad mnozí
od mlčení se osvobodí
a vyzvou původce rozpoznatelného nebezpečí,
aby se zřekl síly,
a zároveň budou trvat na tom,
aby vlády obou zemí připustily
nerušenou a stálou kontrolu
izraelského atomového potenciálu a íránských atomových zařízení
mezinárodní instancí.

Jen tak se dá všem, Izraelcům i Palestincům,
ba víc, všem lidem, kdo žijí
v tomto regionu okupovaném bludem a šílenstvím,
znepřáteleni hlava na hlavě,
a koneckonců i nám, pomoci.