Měl jsem pár dnů volno, tak jsem letěl domů. Neříkám, že by Beauvais bylo ošklivé město, ale Praha je Praha. V letadle vedle mě seděla dívčina, které podle mne mohlo být šestnáct, sedmnáct. Četla knížku o Kovim a to mne zaujalo. Žádnou destičku, žádný elektronický zázrak, ale papírovou knížku! Začal jsem si s ní povídat. Byla s tetou a se sestřenicemi navštívit v Paříži další tetu. Ta holka mě zaujala: mluvila spisovnou češtinou a měla velkou slovní zásobu. V dnešní době více než pozoruhodné. V Paříži se jí líbilo, i když bylo úmorné vedro. Teta je prý ráno budila, aby holky něco viděly a neuvařily se při tom. V Beauvais bylo také nesnesitelné vedro, ale v noci teplota spadla na sedm, maximálně na deset stupňů, takže se můj domeček krásně ochladil.

Gdyně, 1978

Za komunistů jsem vždy strašně záviděl všem mladým ze Západu, když nastupovali do letadla, nebo právě přiletěli. Měl jsem letenky zadarmo, ale k čemu to bylo. Mohl jsem si zažádat o letenku třeba do Tramtárie, ale mohl jsem leda do Kropáčovy Vrutice (nic osobního proti tomuto městu nemám, to byl příklad). Bez výjezdní doložky jsme mohli akorát do „božské“ NDR, čili východního Německa, k Baltu, o kterém zpívají Tři sestry: k moři, které má osm stupňů. Nebo na Balaton do Maďarska. Už si ani nemohu vzpomenout, jak se za bolševika Maďarsko jmenovalo, určitě jinak. A už to mám: Maďarská lidová republika, ještě, že jsem ten starý školní atlas nevyhodil. Zapomněl jsem na Bulharsko a Rumunsko. Obě neuvěřitelně špinavé země, kde jediným koníčkem místních obyvatel bylo okrást turisty. Bulharsko je dnes úplně jiná země, ale v Rumunsku se zastavil čas. I do Polska musel mít člověk pozvání. Nechápu sice proč, ale bylo to tak.

Kimry, rodné město Tupoleva, 1988

A o matičce Rusi anl nemluvím. Ti nás tak strašně milovali, že nás tam ani nepustili. Byl jsem tam jednou jedinkrát v roce 1988 na pozvání časopisu Těchnika moloďoži, abych mohl vidět muzeum v Moninu. To tehdy nebylo veřejnosti přístupné. Smělo se tam jen s doprovodem, protože to bylo ve vojenské oblasti. Ani na mapách to nebylo. Na druhou stranu od ranveje byla letecká akademie Jurije Gagarina. Muzeum v Moninu považuji za jedno z nejzajímavějších leteckých muzeí, která jsem viděl. Prováděl mě tam velitel muzea, stařičký generál, a mě poprvé a naposledy mrzelo, že má ruština má k dokonalosti hodně daleko. Ukázal na letadlo a řekl: „Toto je kopie XB-70, jmenuje se SU-100 a je to tajný projekt, nesmí se fotografovat.“ A otočil se ke mně zády a já fotil. Takhle jsme obešli celé muzeum. Vím, že se tam nejspíš už nikdy nepodívám, a tak mě mrzí, že jsem fotak udělal málo.

Když budete dnešním „náctiletým“ vyprávět o výjezdní doložce, nebudou vědět, co to bylo. Nestačil pas, člověk musel mít ještě doložku. Napřed „devizový příslib“, o který musel člověk chtivý poznání zažádat na podzim. Žádost museli schválit i komunisti, ač u nich člověk nebyl. Pak, když ho dostal, mohl požádat o výjezdní doložku. Tu opět musel schválit partajní výbor! Dnes se pohrobci KSČ ohánějí svobodou... Prdlajs! Žádná svoboda tady v tom zadrátovaném království nebyla!

Rudé náměstí, 1988

Na konci osmdesátých let jsem byl vyslán časopisem Letectví na ILA, což je aerosalón v té době v Hannoveru, dnes se pořádá v Berlíně. Z Prahy jsem jel do východního Berlína. Tam vlak obsadili pohraničníci z NDR v plné polní. Stáli se samopaly v uličkách vagonů. Vlak přejel přes most do Západního Berlína. Most byl obehnán ostnatým drátem a po pěti metrech byly palposty. To kdyby náhodou někdo chtěl utéct z komunistického ráje. Přejeli jsme Berlín a vyjeli koridorem přes NDR do Západního Německa. Kolem trati dvojité ploty z ostnatého drátu a „špačkárny“ s kulomety, inu ochrana svobody! Sice nám komunisti neustále tvrdili, že pohraniční stráže bránily náš socialismus, ale nějak nám nikdo nedokázal vysvětlit, proč chrání tábor míru a socialismu proti tomu, aby ho někdo opustil, a ne aby se k nám někdo z toho zlého západu dostal. Je přeci logické, že by se každý chtěl dostat za lepším, ne? Když oslavují Pitomio a jeho horda Pohraniční stráž, je mi z toho špatně. To je mi ostatně z celého Pitomia. Charakterně, když zjistil, že oslava hrdinných pohraničníků vzbudila nevoli, se od nich distancoval.

Zaplať pánbůh, že dnes mohou mladí jezdit, kam chtějí. Já jsem svého Honzu tahal všude, kde jsem byl, protože to, co člověk vidí, mu nikdo nikdy nevezme. A já to těm mladým přeju a závidím.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.