Naše stolní společnost z Jeep baru se rozhodla, že bude dobré učinit cosi pro pozvednutí intelektuální úrovně členů. Padlo rozhodnutí navštívit nějaká muzea. Navrhl jsem Anglii. Mělo se to konat již vloni, ale Radkovi se udělalo před odletem špatně a skončilo to pětinásobným bypassem. Tak jsme odložili zájezd o rok.

Vybral jsem muzea v jihozápadní Anglii: Fleet Air Arm muzeum v Yeoviltonu, Haynes Automobil muzeum ve Sparkfordu, to je nedaleko, National Tank muzeum v Bovingtonu, National Automobil muzeum v Beaullieu a Historic Dockyard v Portmouthu. Měli jsme na to pět dní.

Od dob, kdy jsem v Anglii pracoval, mám tuto zemi rád. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem nenarazil na žádné výjmečné pitomce a nikdy mi nikdo nedal najevo, že pocházím z Divokého východu. Jak říkám,měl jsem štěstí. Při naší muzejní misi jsme měli smůlu jen na začátku, v půjčovně aut. Tady jsem narazil na černouška, který by si rád přivydělal na blbovi z Východu. Podle Hotel booking com jsem si našel nejlevnější půčovnu na Gatwicku. Jmenuje se Green Motion a doporučuji vám, zdaleka se jí vyhněte! Nejen, že nikde není napsáno, odkud vás odveze mikrobus do půjčovny, protože není na letišti a běháte s kufry od čerta k ďáblu, než najdete správné stanoviště. Tam je napsáno, že bus jede jen na zavolání. I volal jsem a tam plechová huba (automat) jásala, že jsme si vybrali tuto půjčovnu a bla, bla bla. Nikdo to nezvedl a penízky pro O2 hezky cinkaly. 

Nakonec nám jeden řidič mikrobusu jiné společnosti řekl, ať nikam nevolám, že přijedou, že to na té ceduli je blbost. Bus přijel a odvezl nás na dvůr, kde stála různá auta a byla tam bouda s nápisem půjčovna - výdej. Tam byl napulírovaný černoušek a ten mi sdělil, že jsem přijel pozdě, že naše auto už nemají (Volvo 40), ale že mají mnoho dalších vozů, jako je Jaguar, jakési ohromné volvo a Mercedes GLC. Za malý příplatek, samozřejmě. Malý? Jak pro koho. Nejlevnější byl mercedes, a tak jsme si ho vzali. Černoušek požadoval zálohu 2200 GBP! Takové peníze jsem nikdy ani neviděl, natož abych je měl s sebou. Řekl jsem, ať mi vyplatí peníze, které jsem zaplatil za Volvo, a odvezou nás zpět na letiště. V tu ránu se částka změnila na 400 GBP! Sedli jsme do mercedesu, který měl najeto 160 km, a vyrazili jsme.

Mercedes GLC mě přesvědčil, že i taková firma dokáže vyrobit auto, které je k ničemu! Zvenčí ohromné auto, uvnitř malé. Měli jsme čtyři standardní kolečkové kufry a já měl malý kufřík s foťákem. Jen tak tak se to tam vešlo. Úplný opak fiesty, nebo punta, které jsou zvenčí menší než uvnitř (a stojí třikrát míň). Zato palubní deska překypuje mraky úplně zbytečných tlačítek a funkcí. Nastavení tuhosti podvozku, nastavení převodovky, prostě hovadiny, které, když si koupím takový pohřebák, určitě nebudu potřebovat. Korunou u tohoto krámu je minimum místa pro nohy. Kvůli širokému panelu mezi řidičem a spolujezdcem není kam si opřít levou nohu. Jedině pod pedál brzdy! Přepínač blinkrů je jen pár centimetrů nad páčkou tempomatu a jsou téměř stejně velké, takže při přepínání blinkrů vypnete tempomat, ale nazapnete blinkry. Toto auto musel vymyslet totální debil! Kdyby mně ho nabízeli, ani zadarmo bych ho nechtěl!

Yalbury Cottage Lower Bockhampton

Ale to byly jen dvě skvrnky na jinak úžasném zájezdu. Zuzana vybírala hotely na trase podle ceny a služeb. Neuvěřitelné venkovské hotely jako vystřižené z Vražd v Midsomeru. Až jsem měl dojem, že se budeme muset ráno spočítat, protože určitě někoho zamordují. Inspektor Barnaby musí mít práci, ne? Hotel Yalbury Cottage v Lower Bockhamptonu k tomu přímo vybízel. Pár nádherných domů s doškovými střechami a porostlé kvetoucími vistáriemi, tam člověk může opravdu jen čekat, že někde bude ležet mrtvola s vidlemi v zádech. Když nám paní majitelka řekla, že bohužel má ten večer plno, ale že by nám zamluvila stůl v hospodě The Wise Man ve vedlejší vesnici. Šli jsme po úzké silničce jednu míli do vedlejší vesnice, kde nám nádherně křivé hrázděné domy s došky na střechách jasně říkaly: „Tady komouši nikdy nebyli a JZD také ne!“ Hospoda byla nádherná, ale proti našemu hotelu nová, byla stará jen 400 let. Náš hotel byl starší.

Wise Man Inn

Nikde nestály odporné bytovky, žádné luxfery a ohromná okna, jen krásné staré domy nebo jejich repliky. Tady by nemohl můj někdejší tchán hrdě ukazovat na odporné paneláky na návsi a říkat, že to postavili pro nové zemědělce! To koukáš, to je jako u vás v Praze!

National Car Museum v Beaullieu založil lord Montagu na svém panství v oblasti New Forrest. Napřed měl svou sbírku ve svém zámku, když se rozrostla, nechal postavit ohromný pavilon v zámeckém parku, kam auta přestěhoval. Je to nejkrásnější automobilové muzeum, které jsem kdy viděl. U každého auta není jen jeho popis, ale zároveň je tam i příběh, jak se auto do sbírky dostalo. Někdy to jsou opravdu bizarní příběhy. U jednoho Rolls Royce je napsáno, že lord Montagu se plavil se svou krásnou sekretářkou na jachtě v době první světové války a Němci je torpédovali, on se zachránil, ona zahynula. Protože ji miloval, ač neurozenou, nechal udělat na svůj rolls místo známé Silver lady její sošku. Existovaly jen čtyři kusy této sošky. Rodina mu zazlívala, že je neoděná, a že se tak přiznává ke své milostné avantýře. Na ulici starého Londýna odtahuje odtahovka nabouraného austina. Austin byl nabourán ve skutečnosti ladou při rally historických vozidel v Holandsku, a tak byl v muzeu využit i vrak. Člověk může chodit od auta k autu a zároveň se vzdělávt v historii i bavit.

Poprvé jsem byl v tankovém muzeu Bovington. Je to prý největší tankové muzeum na světě. Byl jsem pouze v muzeu v Duxfordu a tam bylo tanků hodně, ale proti Bovingtonu to není nic. Netuším, jaký je rozdíl mezi čtyřstým a čtyřstým prvním tankem. Pochopil jsem, že jsou tam dvě kavárny. Také je pozoruhodné, že u tanku Tank Cruiser Mark V je napsáno, že to je nejhorší tank v britské historii a bylo jich postaveno jen sto a po špatných zkušenostech tanky věnovali Egyptu…

Co mě naopak v muzeu nadchlo, byla expozice první světové války. Kdy člověk procházel rozstříleným městečkem ve Francii, pak se ocitne v rozbahněných zákopech, na které se valí britské tanky Mark IV. Iluze je tak dokonalá, že fakt má člověk strach, aby ho netrefili…

Slíbil jsem švagrovi, že mu nafotím v Portsmouthu detaily HMS Victory. Dostal ji k Vánocům od Revella. Je bohužel v opravě a snaží se ji dát do stavu, ve kterém byla v době bitvy u Trafalgaru. Ztratila své pestré barvy a dostala krémovou a tmavě hnědou barvou.

Nebudu se rozepisovat o jednotlivých muzeích. Byli jsme šťastní, že jsme se odhodlali k takové cestě. Doufám, že se to líbilo i ostatním členům naší muzejní výpravy. Každý večer jsem si vzpomněl na knížku Billa Muldina, kde je obrázek amerického vojáka, jak má nohy v helmách s teplou vodou a říká kamarádovi: „Řekni starýmu, že tady vysedávám s dvěma nemocnýma kamarádama!“ Večer nás totiž strašně bolely nohy, ale když jsme se probírali při pivě zážitky, bolest povolovala.

*****************************

Letadla, můj osud 3
Třetí díl knihy fotografií dopravních letadel, které za 48 let působení na letištích udělal Jan Čech, letecký mechanik. Kniha obsahuje nejen černobílé fotografie, ale i krátké příběhy, které s daným typem autor zažil. Vydal Svět křídel.