Lidé neustále nadávají. Mají to v povaze! „Jo, za bolševika, to bylo blaze, houska stála 45 haléřů!“ Tento fakt už dávno není pravda. Když si člověk přepočítá cenu housky teď a dříve prizmatem platů, je dnes houska nesrovnatelně levnější. Nevím, proč lidé argumentují zrovna houskami, ale budiž. Jenže za bolševika jsem mohl jet akorát k Balatonu nebo do NDR. Už do Polska to byl problém a k téměř bratrovi ani nemluvím. Netuším, proč zrovna Rusáci se tak bránili návštěvám z bratrských zemí. Byl jsem tam jen jednou a to ještě za bodem mého zájmu, Věda a technika mládeži mi zařídila družební návštěvu Techniky malaďoži s tím, že mi umožní navštívit letecké muzeum v Moninu. To bylo tehdy v zakázané oblasti na základně Gagarinovy vysoké letecké školy. Muzeum bylo fantastické! Návštěva rodného městečka A.N. Tupoleva byla neuvěřitelná. Taková Příbram s bahnem po kolena, rozpadlé dřevěné domky, prostě bída, bída. Při té příležitosti jsem také navštívil Láďu Hlavatého, který pracoval za trest v jaderném městečku Dubna u Moskvy. Bahno, špína a neuvěřitelná bída.

Když jsem se vrátil, věděl jsem, že do Ruska už nikdy. A NDR? Tam nás zavřeli po vpádu ruských band do Československa v roce 1968. Takže tam už také nikdy, i když NDR vzal čert. K moři, které má i v létě patnáct stupňů, jak zpívají Tři sestry, tam také ne.

Když jsem v létě vypravoval letadla na Západ a viděl mladé kluky holky, jak si létají volně po světě, upřímně jsem jim záviděl. Proč zrovna my musíme trčet v této zadrátované zemi? Nechtěl jsem emigrovat, ale stejně jsem nikam nemohl. Přesně jak to bylo v té staré anekdotě, kde stojí chlapeček s tatínkem u drátů na Šumavě a chlapeček se ptá tatínka: „Tatí, a kdo je za těmi dráty?“ „My, chlapče, my!“

Idioti mají dnes argument: k čemu mi to je, že můžeme jet, kam chceme, když na to stejně nemáme. Když nen í ten dotyčný ochotný si nějak vydělat peníze na cestu, tak aspoň ten pocit, že kdybych chtěl, tak mohu, a když pojedu po dálnici kolem Plzně na Německo, ani nepostřehnu, kdy jsem překročil hranice. To je pro mne úžasný pocit.

Můj syn, když pochopil, že u ČSA mu mšenka nepokvete, si našel práci nejprve v Paříži a pak v Basileji, kde je dodnes. Na rozdíl od Česka jinde na světě pochopili, že když člověk vykonává vysoce kvalifikovanou a zodpovědnou práci, že ho musí zaplatit. Tady mají největší platy lidé, kteří nemají vůbec žádnou zodpovědnost, jako poslanci a zaměstnanci pana Babiše, tedy vládní úředníci. Zodpovědnost žádná, jen výhody a nebeské platy. Pak se diví, že třeba doktoři a sestry odcházejí do Německa, kde mají několikanásobně vyšší platy.

Navštívil jsem Honzu v Basileji. Byl tam letecký den a já kladl Honzovi na srdce, ať fotí jak o život. „A proč si to nevyfotíš sám, tati?“ „Jak sám, jako že mám za tebou přiletět? Je středa, je začátek prázdnin a letadla budou určitě plná a letenky drahé.“ Ale zkusil jsem to a za pět minut jsem měl letenku v ruce. Úžasné!

Basilej, město nám Čechům tak drahé, kde v roce 1436 bylo potvrzeno, že se u nás smí příjmat pod obojí. Město, které leží na rozhraní tří států: Švýcarska, Francie a Německa. Půlka letiště leží ve Švýcarsku, druhá půlka ve Francii. Honza bydlí ve Francii a letecký den byl ve Švýcarsku. Na hranici uprostřed města stála hraniční kontrola, kde jsme museli předložit pasy a úředník se nás ptal, kam jedeme. Řekli jsme, že na letecký den. Další otázka byla poněkud neuvěřitelná: „Co tam budete dělat?“ „Koukat se!“ „Šťastnou cestu!“ A jeli jsme…

Letecký den byl na malém letišti za Basilejí. Byly tam nejen kol kolem kopce, ale ještě tam byly dráty vysokého napětí. Ale bylo to tam krásné! Akorát počasí bylo strašné, teplota 33 °C a nehnul se list. Stál jsem u dráhy a měl jsem dojem, že mi sluníčko vystřelí mozek z hlavy. Honza mi neustále nosil pití, neb měl starost, že stařičký tatínek by mohl zkolabovat.

Vrátili jsme se a na celnici nikdo nebyl. Pěkný pořádek! Sprcha byla osvobozující. Honza musel na noční. Nezáviděl jsem mu to. Já stál pod sprchou hodinu a když jsem měl dojem, že jsem se ochladil, vylezl jsem a poslouchal rachot z ulice, protože Francouzi slavili jakési slavné vítězství ve fotbale. Netuším, o co šlo, fotbal mě nezajímá a nemám ho rád, bydlel jsem totiž několk let vedle stadionu Bohemians a vypatlaní fanoušci mi fotbal dokonale zhnusili…

Ve Francii, kousek od Saint Luise je město Milhouse, Mylhouse či Mulhause, česky Mylhúzy. Tam je nejkrásnější automobilové muzeum v Evropě. Bratři Fritz a Hans Schlumpfové byli majiteli textilky, kterou zdědili po otci. Podle nich existovala jen a jen evropská auta, aA tak sbírka je sice obrovská, ale je zvláštní tím, že naprosto ignoruje takové automobilové velmoci, jakými jsou USA nebo Anglie. Z Velké Britanie jsou v muzeu jen dva rollsy a jeden daimler, dary od britské panovnice. Zato je zde největší sbírka vozů Bugatti na světě. Ve vstupní hale stojí Bugatti Royale, klenot mezi klenoty. Hala bývalé továrny má 17 tisíc metrů čtverečních! Za halou je závodní dráha, kde si můžete pronajmout ferrari nebo porsche s řidičem za 50 E za dvacet minut. V době mé návštěvy byla dráha otevřená jen historickým autům. A tak jsem viděl jezdit po dráze bugatti, hispano suizy a další poklady nevídané ceny. Protože to bylo mimo halu muzea, jezdily tady i dva cadillaky.

Maminka bratří je velmi podporovala v jejich snažení. Auta je natolik zaujala, že se věnovali víc jim, než byznysu. Jen renovace aut stála více než půl miliardy ročně. Nemohlo se stát nic jiného, než že se továrna v roce 1976 položila. Soudruzi odboráři se rozhodli muzeum převzít a nazvali ho „Dělnické automobilové muzeum“. Bratři Schlumpfové utekli do nedaleké Basileje, která je už ve Švýcarsku. Soudruzi odboráři, i když byli nadprůměrně placeni, se rozhodli, že auta prodají, protože to jsou staré šunky. Ale bylo několik soudních rozhodnutí, z nichž jedno bylo, že žádný automobil nesmí opustit muzeum a Francii, a další bylo, že muzeum bude převedeno za jeden frank na veřejně prospěšnou společnost, která se o muzeum staré dodnes.

Vrátil jsem se do Saint Louise večer utahaný jako čokl. Ale šťastný, protože jsem viděl něco opravdu krásného. Projít všechny uličky kolem aut znamená nachodit 10 kilometrů! Večerní otázka mého syna: „Co jsi dělal, to jsi byl v muzeu celý den?“ měla jasnou odpověď: „Ano, byl!“ Škoda, že Krnda a spol. na pražském magistrátu nepřistoupili stejně jako Francouzi k úžasné sbírce pragovek pana Příhody, která chátrá!