Letos jsem se těšil na dovolenou víc, než Amálka na párek (miluje párky). Jezdím do Řecka na ostrov Aegina. Před deseti léty mi zemřela maminka a ve stejný rok se vyrovnal se životem můj kamarád. Dodnes mám pocit, že jsem tomu mohl zabránit. Ale nejspíš nemohl, on se rozhodl. Z mnoha důvodů měl dojem, že už dál nemůže, a tak začal kombinovat alkohol s prášky a to je cesta do pekel. Kluk, kterého si dodnes vážím a který mě chybí.

Ten rok jsem měl dojem, že na mě spadl svět. Připadal jsem si jako ten Atlas, který drží zeměkouli nad ministerstvem hospodářství. Tehdy byla Zuzana s kolegou Kouklíkem na nějaké delší lince a vyprávěla mu, jak mám dojem, že se na mne všechno řítí. „Jeďte na Aeginu, je to nejblíž a je to tam fajn, sjezdil jsem všechny ostrovy, ale Aegina je nejlepší, věř mi! Ráno nastoupíš do letadla a odpoledne jsi na místě. Dám ti telefon na pana hoteliéra. Je to hotel na pláži v takové zadeli, v září tam již nikdo není, je tam klid. To je to, co Honza potřebuje.“

A tak jezdíme deset let na stejné místo, do stejného hotelu a deset let máme pokoj číslo 36! Letos mi to vyšperkoval zaměstnavatel, který za to, že mi dá osm pracovních dní dovolenou, požadoval abych udělal osm nočních na víc. Takže jsem po třech týdnech nočních odlétal úplně mrtvý. Letos jsme poprvé letěli také se synem Honzou, jeho ženou Petrou a Amálkou. Ti měli samozřejmě pokoj 37...

Amálka prvně v životě jela k moři a ještě k tomu velkou lodí. Když jsme opustili Pireus, domníval jsem se, že bude spát. Chyba lávky, pobíhala po lodi, Honza za ní. Byl to pro ni ohromný zážitek. Loď, ve které jsou naloženy náklaďáky a autobusy! Taková na Orlíku není. Když jsme přijeli do hotelu, pan hoteliér hrál obvyklou hru: „Máme plno, sorry! Jo pan Čech? Tak pro vás je tady jen přistýlka! Letos jste tady nebyli na oslavě prvního deště (úžasná místní oslava, nevhodná pro lidi s nemocnými játry), tak tady není nic volného!“ Po tomto tradičním uvítání přistála na pultu v recepci Metaxa, objali jsme se s personálem, dostali jsme klíče od tradiční třicet šestky a šli jsme na pokoje. Když jsme vybalovali, přiběhla zářící Amálka: „Dědo, pojď se podívat k nám, my tam máme moře, pojď, pojď!“ Rozčilením koktala.

A tak začala má vytoužená dovolená. Večer jsem seděl s rodinou na balkoně, jenom jsem koukal do vln a byl jsem si jistý, že jsem tady dobře. Jak říkával kapitán Báča: „To jsme krásně v Řecku!“

Země, kde život plyne pomalu, kde není měřítkem krásy žen jejich vychrtlost. Nějaké kilo navíc nikdo neřeší. Naopak, Řekyně nosí své faldy hrdě. Přišla bída na Řeky, musí dávat účtenky. Ovšem nebyli by to Řekové, aby s tím nevydrbali! „Jane, sedněte si támhle k tomu stolu, prosím. Nevadí to?“ „Určitě ne!“ „Tady sedí domácí, které známe, těm účty nedáváme!“ Tak jsem zjistil, že jsme již domácí.

Na konci pláže je nádherná vila, vlastně dvě, ve velké zahradě s bazénem. V roce 1992 si ji tam nechal postavit nějaký africký pohlavár. V roce 2005 byla prázdná. Byl jsem se tam podívat. V prosklené hale byly rozházené hračky, kožená sedací souprava, luxusní interiér. Vila postupně chátrala. Předloni již byla vykradená, zmizely baterie, televize, nádobí a zařízení bylo zničené. V patře ložnice byly ještě zachovalé, včetně hi-fi. Povídali jsme si se Zuzanou, jaké by to bylo hezké, mít takovou vilu nad mořem. A letos jsem koukal, že se ve vile svítí, zahrada je prořezaná. Někdo nám ji koupil, zase máme smůlu... Zeptali jsme se pana hoteliéra, kdo že tam bydlí. „No, kdo by tam mohl bydlet, za pár šupů to koupil pan ministr cestovního ruchu! Díky jemu sem jezdí trajekt čtyřikrát denně.“ Inu, každá země má svého Mináře!

Jiné roky byla naše vesnice v září téměř liduprázdná, pouze na víken přijížděli aténští, tedy oni přijížděli již ve čtvrtek odpoledne, v pátek se přeci nepracuje. A letos se lidé kvůli muslimským teroristickým útokům začali bát jezdit do Tunisu, do Egypta, Maroka a Turecka. To velmi pomohlo Řecku a Španělsku. Evropští důchodci se vrátili do Řecka, protože tam muslimové opravdu nehrozí! Takže se opět naplnily taverny a všichni naši známí si libovali, jaká byla skvělá sezóna. A já jim to přeji. Na rozdíl od státních zaměstnanců oni musí makat, aby si vydělali na živobytí.

A tak jsem popíjel Retsinu, hrál jsem si s Amálkou, pro kterou byl největší problém, že když se zešeří, tak je čas vylézt z vody, najíst se a jít spát. K takovým hrozným věcem ji rodičové nutili! Šumící moře, skvělá společnost, výtečné jídlo, může být něco lepšího?

Do reality jsem se tvrdě vrátil hned v úterý, po příletu jsem šel na noční. A tak když v bundě obcházím ve čtyři ráno letadlo, mám dojem, že slyším hučení moře a zvonivý smích Amálky!