Co jsem se na tenhle okamžik načekal! No, ještě není hotovo, ale už skoro! Téměř odpadly neustálé hádky s neoblomnými úředníky Councilu, kteří nejenže neradi něco povolují, ale přímo si libují, když se dusíte ve vlastní šťávě.

…That is your commercial decision (to je vaše obchodní rozhodnutí) je jejich nejoblíbenější rčení.

…proč musím platit za neexistující kanalizaci?…

… nemusíte…

…ale to mi pak nepovolíte pozemky prodat…

…Ano, nepovolíme, ale platit nemusíte! To je vaše obchodní rozhodnutí…

Subdivize je v podstatě hotova, už i Council uznal, že nadále zdržovat by bylo neproduktivní. Neproduktivní hlavně pro ně, však s každým prodejem pozemku dostane zdejší úřednictvo osm tisíc dolarů, které, bůhmibuďsvědkem, si nezaslouží. Jenže zásluhy se jen zřídka kryjí s vymoženostmi a já už jsem se smířil s tím, že ne každý vydělaný peníz je zasloužený...

Takže teď Council telefonuje a honí mne. Ne, že bych si v tom liboval, ale určitému zadostiučinění se neubráním. Dostat totiž někoho k telefonu byl ještě zcela nedávno problém. Můj den začínal tak, že jsem od brzkého rána pracoval na subdivizi a domů se chodil nasnídat v devět. V tu dobu, čistě teoreticky, měli všichni úředníci začít pracovat, a byla tudíž šance, že někoho zastihnu. Většinou jsem zastihl sekretářky nebo recepční, tedy specielně trénované osoby, které klienty uklidní, aniž by jim něco vyjevily, natož prozradily. Takže jsem po snídani a telefonování věděl stejný kulový jako před tím. Teď se situace změnila a telefon drnčel u nás.

... Podívejte, pane Moc, nemá cenu nic protahovat. Council souhlasí s tím, když složíte zálohu tří tisíc dolarů, že můžete pozemky začít prodávat...

... Takže už nemusím dodělat ostatkové práce...

...To jo, to musíte!, ale ty tři tisíce jsou dostatečnou zárukou, že je doděláte...

... Já myslel, že to bez registrace na title office nejde...

... To máte pravdu, ale náš právník je může mít do týdne zaregistrované....

... Váš právník po mně chce, než udělá cokoliv jiného, abych si změnil jméno...

... Jak? Jak prosím?...

... Jednoduše. Jeden ze starých titulů zní na mé jméno a příjmení, tedy Stanislav Moc, a ten druhý jsem, blbec, podepsal ještě s kmotrovským jménem, tedy Stanislav Antonín Moc. Váš právník tvrdí, že to budí dojem dvou rozdílných vlastníků a že se to musí vyjasnit přepsáním a přeregistrováním na jednotné jméno, buď tak, nebo onak, to je prý jedno, ale nemůže to být onak i tak... chápete?...

...Pane Moc...prosím vás.... já vám za chvíli zavolám...

Zavěsil jsem, natáhl nohy a spokojeně založil ruce za hlavu. Možnost jednat s byrokracií používaje její metody se vám nenaskytne často. Tohle jsem si nevymyslel, tohle se skutečně stalo a když mně můj právník oznámil požadavek svého soka, myslel jsem, že si dělá legraci. Nedělal. Spor bych asi vyhrál, kdybych trval na svém, ale tou dobou jsem už věděl, že právo pracuje tak, že než se mu dá průchod, musí uspokojit a nasytit právníky obou stran. Finančně. Právníci, milánci, tu nejsou od toho, aby problémy řešili, ale naopak aby je vyhledávali. A jestli si někdo z vás myslí, že váš právník pracuje pro vaše blaho, tak má sice pravdu, ale zároveň se i šeredně mýlí...

Na počátku bylo slovo... Víte, někdy má člověk více štěstí než rozumu. Než jsem se dal do budování pozemků, chtěl jsem vědět, kolik mě to všechno bude stát a jestli na to budu mít. Čili jsem se snažil uhádat každý dolar, zatímco Council mě na subdivizi nalákat chtěl, ale dolary mně odpustit nechtěl. Zřejmě proto, že každý uhádaný dolar by byl dolar, o který by měla městská honorace v kapse méně. Nakonec jsem neuhádal nic, ale Council mně dal slovo, na papíře, což je důležité v této korektní společnosti, kde slovo mluvené má hodnotu nevyřčeného, že poplatky budu platit teprve při odprodeji jednotlivých pozemků. Navíc ještě připsali, že toto ustavení se vztahuje i na daně, tedy rates. Council mě prostě lákal, abych s výstavbou začal. Úředníci moc dobře věděli, že jak začnu, budou mě mít ve své moci. Co nás tehdy nikoho nenapadlo, a především úředníky ne, bylo, že se situace s vybudováním změní. Council mi sice vytahal hodně peněz z kapsy nesmyslnými požadavky, které jsem musel splnit, ale z těchto peněz nic neměl. Z těch žili různí kontraktoři a inženýři, přičemž nevylučuji možnost, že mnozí byli úředníkům známí, velmi, moc a hodně známí... ale Council zatím dostával jen pakatel za inspekce. Teď se konečně dočkala i mocná office místní prefektury. Stačí, když pan Moc prodá pozemek a my máme osm táců. Plus můžeme ihned vymáhat daně od nového kupce, od momentu koupě našeho daňového poplatníka. Jenže pan Moc se k prodeji nějak moc nemá. Jako by mu jedno bylo... a hrůza hrůzoucí, kdyby neprodal vůbec nic a jen si tam tak bydlel, na všech těch pozemcích, tak my ani nemůžeme vymáhat daně... vždyť jsme mu to dali na papíře! Někde v hospodě prej prohlásil, zřejmě zlitej, že se na celej Council může vysrat, jemu že stačí, když prodá jeden pozemek každý druhý rok.... To je nějaký obchodník?

A ten hajzl se jen usmívá, na naše telefonáty neodpovídá a když se ho dovoláte, tak se zasměje a drze prohlásí, že to je jeho obchodní rozhodnutí.....