Mnohokrát jsme se s tou mojí stěhovali a vždy to dopadalo stejně. Pohádali jsme se, nemluvili na sebe, ale nikdy jsme na sebe nebyli zlí a naše postěhovalecké sbližování bylo vždy jedno z nejsladších...

To je tak... když se jeden začne s tou svojí usmiřovat, může toho docílit jen proto, že ji pořád má rád a ona jeho... jinak to opravdu nejde, propast nedorozumění se dá přeskočit jen z pólu lásky na pól lásky. Pokud ty póly ztratily lásku, rozevře se propast, kterou by nepřeskočil ani světový rekordman.

To se nám zatím ještě nestalo, ale mne teď víc zajímá, co je důvodem našich rozepří, proč to nejde hladce a bez hádanic, a tak jsem o tom popřemýšlel a došel k názoru, že po zkušenostech soužití s milovanou bytostí musím vzít vinu jen a jen na sebe. Tím se propast mezi póly ztenčí tak, že nemusíme přes nic skákat a můžeme ji oba klidně překročit.

Když jsem, jak se na chlapa sluší, už dopředu vzal vinu na sebe, mohu teď snad bez většího provinění přiznat, že se s manželkou hádám nerad. Ba přiznám i to, že to nedělám schválně, ač ona tomu jistě nevěří. Jsou však momenty v mužské ješitnosti, že i přesto, že vím se vší určitostí, že žena nemá pravdu, chci, aby svět viděla z úhlu mužské logiky a pochopila mne! Proč mne ten rapl občas popadne a já si stojím na svém, mi je záhadou.

Začne to vždy tak, že žena se vžije do role vedoucí, velitelky, organizátorky a chce, abych to vzal na vědomí, i když mi nic neřekla a automaticky očekává, že já si to uvědomím a budu dle toho jednat. Moudře mlčí čekajíc, že já, ten prostý silák jí k ruce, budu číst její myšlenky a konat bez řečí. Neschopen takového činu všímám si jen, abych někde nenarazil přenášeje náš nábytek a bedny jejího harampádí, jak nejlépe dovedu. Načež moje žena měkce nadhodí: „Co kdybys tu bednu položil tůdle místo támhle?“

„Támhle by to bylo lepší, protože...“

„Nebylo!“

„Tak dobře...“ zvednu bednu a složím ji, kde chce. Po chvilce na tuto předehru oba zapomeneme a já bednu zarovnám jinými bednami, jakož i nábytkem.

„Kde je ...?“ zeptá se žena na něco, co je v té bedně, a už to začne:

„Kdybys mne nechala složit tu bednu támhle místo tůdle.“ „Kdybys ji celou nezarovnal.“ „Nezarovnal bych ji, kdyby byla támhle.“ „Ale zarovnal, ty si stejně děláš, co chceš.“ „Nedělám, dyť jsem to dělal na tvůj rozkaz.“ „Já tady nikomu neporoučím.“ „Ale běda, kdyby ten někdo neudělal, co chceš...“

A už je oheň na střeše! Naštěstí jsme se ještě nikdy nepoprali, na to mám tu svoji velitelku moc rád, ale jak je nějaká společná akce, většinou to končívá rozepří a naše dobře míněné rady, místo aby pomáhaly, nás oba jenom rozčílí.

Když jsme letos prodali náš dům a koupili jiný, nastala opět společná akce, a to stěhování. Znajíce se, začali jsme opatrně. Po chvíli žena vyslala směrem ke mně pár opatrných rad, které vždy začínají stejně: „Co kdybys...“

Snažil jsem se jí vyhovět, jak jen jsem mohl, takže rad začalo přibývat a nakonec létaly vzduchem skoro jako... no... skoro jako rozkazy! To se pak v každém pořádném mužském probudí chlap. A je po spolupráci.

Bože můj, i psa jsem nakop... ale jen proto, že jsem nesl těžkou bednu a to zvíře se mi přimotalo mezi nohy. Kdepak, prý nemám zvířata rád a ubližuji němé tváři!

„Ještě že neubližuji tvářím, co němé nejsou,“ zmohl jsem se na odpor. Žena s něčím praštila, naštěstí ani mne ani psa, a odešla k sousedce na čaj.

Nastal klidný čas, kdy jsem mohl pracovat bez rad a s mužskou logikou. Jenže po chvíli se vloudila nejistota, jestli činím správně. Konec konců, co já vím, kde ta moje chce tohle nebo tamto? Navíc já si nic neoznačuji, prostě věci ukládám do krabic bez popisu, co v nich je. Řídím se logikou (mužskou?), že až je zase rozbalím, budu vědět, co v nich je... Raději jsem přestal pracovat.

Po čase se žena vrátila od sousedů uklidněná a v lepší náladě. Rozhlédla se a když viděla tu skleslou postavu sedící nečinně na bedně s jejími věcmi, smířlivě začala: „Co kdybys...?“

Vstal jsem a ochotně odkdybysoval vše, co mi moudře navrhla. A pak že my mužští jsme nepoučitelní...

Letos proběhlo stěhování bez větších rozdílů v názorech. Asi stárneme...