Kavkaz byly moje první velehory. Lyžovala jsem tam v roce 1982. Nikdy dřív jsem tak vysoké štíty neviděla. Tatry byly poloviční a blízké Alpy kvůli železné oponě strašně daleko.

Belala Kaja vypadá jako Matterhorn (1981 DE)

Naopak daleký Kavkaz se tehdy přiblížil na dosah díky cestovkám, které do Ruska vozily nadšence z východního bloku, toužících po vysokohorském lyžování.

Na konci 70. let totiž na Kavkaze vyrostly obrovské hotely, jejichž návštěvníci byli dlouho prakticky jedinými uživateli sjezdovek, lanovek a vleků.

Populární byl nejen Elbrus na východě, ale také Západní Kavkaz, kde rozlehlé ledovcové říši vévodila vysoká pyramida Belaja Kaja, nápadně připomínající známý alpský vrchol Matterhorn. A právě pod ním leželo lázeňské městečko Dombaj, přezdívané Zermatt Ruska. Tím však veškeré srovnání s lyžováním v Alpách končí... Kavkaz sice tvoří hranici Evropy a Asie, ale lyžařským zázemím už byl opravdu v Asii. Kdo se sem chtěl podívat, musel zapomenout na běžné vymoženosti a vyrovnat se s koloritem východních zvyků, vymykajících se často chápání Evropana.

Vyráželi jsme na sjezdovky brzy ráno a houpali se nejméně půl hodiny s lyžemi v náručí na lanovce, jejíž sedačky pro jednoho připomínaly sesle pouťového kolotoče. Poslední úsek pod vrchol jsme měli zdolat kotvovým vlekem, ale ten celý týden nejezdil. Cosi se porouchalo, a tak jsme museli vždycky na mezistanici hodit lyže na záda, vystoupat asi sto padesát metrů přes traverz, který nás zavedl na regulérní sjezdovky. Tam čekaly megaboule na prudkém hangu v délce několika kilometrů. Jen jednou se nám podařilo vyšlapat až na nejvyšší místo střediska Dombajska Poljana do výšky 3030 metrů. A to byl můj první freeride. Dlouhými kristiánkami jsme podepisovali do kavkazského prašanu, zatímco kolem nás se zvedala hradba bílých čtyřtisícovek, ubíhajících do východních dálek až ke dvěma vrcholům prastaré sopky Elbrusu, někdy označované se svými 5.642 m za nejvyšší horu Evropy.

Jak ráda jsem se během poslední olympiády na Kavkaz ve vzpomínkách vracela a vybavovala si své první lyžování ve velehorách a řádění v čerstvém prašanu. Z olympijského střediska Krasnaja Poljana jsem se pomyslně dívala směrem na východ k Poljaně Dombajské, v níž zlaté časy skončily okamžitě po pádu železné opony. I dnes tam proudí zájezdy lyžařů. Ovšem cizinci už mezi nimi v zimě nejsou. Dombaj navštěvují hlavně děti z ruských škol v okolí, aby pod kavkazským „Matterhornem“ trávily ozdravné pobyty. Slouží jim několik stále ještě funkčních sedačkových lanovek a chátrající panelové hotely, v 80. letech tak moderní...

Po olympiádě v Soči se říkalo, že se brzy i tahle část Kavkazu změní. Doufám, že k lepšímu.

Dombaj v roce 1982 (DE)