Z cyklu „Co mi vyprávěla matka“

Středozemním mořem

K tomu, aby se mohli bezpečně dostat do Francie, moji rodiče potřebovali nalézt loď, která by za prvé nebyla italská, za druhé aby v žádném italském přístavu nestavěla a za třetí aby si mohli plavbu na ní za kriticky nízkého stavu financí dovolit. To vůbec nebylo snadné. Trvalo to skoro tři týdny, než k nim vlny Středozemního moře takovouto loď donesly. Byla to loď egyptská, plula z Pirea rovnou až do Marseille a kapitán po intenzivním, otcem vedeném smlouvání přistoupil na to, že je vezme na palubu včetně psa, a to za částku, která představovala veškeré jejich finanční prostředky. Kromě francouzských šeků, které jim momentálně k ničemu nebyly, aspoň dokud se nedostanou do Francie. Nalodili se a připravili se na to, že budou statečně hladovět.

Matka často vzpomínala na to, jak jim při té hladovce přišla na pomoc ještě v Egejském moři silná bouřka, při níž dostali oba mořskou nemoc. To jim pomohlo zapomenout na to, jak jim kručí v břiše. Jenže když se na druhý den počasí uklidnilo, zase jim to připomněla fenka Lenka, která se s nimi plavila také jako pasažér čtvrté třídy. Námořníci dostali k obědu jakési kotlety, které jim z nějakého důvodu příliš nechutnaly. Lenka prý ležela na palubě, kolem ní se válelo několik nádherně vypadajících kotlet, které jí tam vybíraví námořníci hodili. Několik jich už zkonzumovala, dál prostě nemohla. Přemýšleli, jak se nenápadně k těm kotletám dostat, jenže na palubě pořád někdo byl. Nakonec se na jejich stranu opět postavilo počasí v podobě další mořské bouřky. Při tom, jak se loď kymácela v rozbouřených vlnách, prý jim pohled na nesnědené kotlety už nepřipadal tolik lákavý.

Francie

Do Marseille dopluli moji rodiče 2. srpna 1939 v 10 hodin večer, bez peněz, s dvěma kufry a s jedním balíkem. A se psem, který už také začínal být notně hladový. Stáli na přístavním molu a přemýšleli, co dál. Zastavil u nich taxikář, táta mu vysvětlil situaci, řekl mu, že nemají peníze, jen nějaké šeky - v té době byla francouzština ještě hlavním diplomatickým jazykem, takže ji ovládal slušně. Muž prý vrhl krátký pohled na jejich kožené kufry, které i po cestě Balkánem a Středozemním mořem vyhlížely ještě celkem působivě, snad si řekl, že to nějak dopadne, a odvezl je k jednomu svému známému, majiteli menšího hotýlku. Ten jim sice dal pokoj, ale ponechal si jejich kufry jako záruku toho, že mu zaplatí za nocleh i za cestu taxíkem. Spali tam potom stále ještě hladoví, hned ráno ale šel otec do banky a když se vrátil, s rozzářenou tváří už pozval matku na jejich první francouzský oběd. Nacházeli se v Marseille, takže ryby prý na stole převládaly. Večer odjeli nočním vlakem do Paříže, kde si hned našli pokoj k pronajmutí v Latinské čtvrti, což jim bylo předem doporučeno.

Otec po skončení první války zůstal ještě nějaký čas v armádě, když hájil hranici nově založeného Československa při malé pohraniční teritoriální válce s Polskem, o které se dnes už skoro ani neví. Napsal později o tom knihu Kam půjdeš, horale, jejíž vydání ale znemožnila nacistická okupace a jejíž rukopis mám dnes zde v Austrálii. V době, kdy dorazili do Francie, měl táta proto hodnost kapitána v záloze. Jako takový se ihned přihlásil do právě se vytvářející čs. armády v zahraničí, matka totéž jako zdravotní sestra. Od září již nosili všude sebou plynové masky - to už byla Francie spolu s Anglií ve válečném stavu s Německem, poté, co Hitler napadl Polsko. Začátkem října velel potom táta prvnímu transportu čs. jednotek sestávajících se většinou z dobrovolníků nacházejících se toho času v Paříži, do Agde na jihu Francie, kde měli potom Čechoslováci hlavní tábor. Matka s přítelkyní, manželkou jednoho z vojáků, za nimi dorazily po několika dnech. V Agde potom bydleli všichni, ještě se slovenským profesorem matematiky, společně v najatém domě. Otec se stal velitelem praporu, když později přišli také důstojníci z povolání, stal se velitelem štábní roty. Francouzštinu ovládal lépe než kterýkoliv jiný člen čs. jednotek, takže ho bylo u štábu neustále potřeba, aby působil také jako tlumočník.

Z Francie do Anglie (1940)

Když v červnu 1940 padla Francie a podepsala příměří s Němci, pro Francouze za velmi zahanbujících podmínek, vypadalo to zpočátku na to, že čs. jednotky budou prostě vydány Německu. To by nebylo pro tátu s mámou dobré, zase by z toho koukaly asi ty Liparské ostrovy, a to v lepším případě. Naštěstí tehdy zakročil rázně Churchill, jehož sochy chtějí dnes někteří pomatenci bořit. Poslal britské válečné lodě k jižnímu francouzskému pobřeží, spolu s transportéry k nalodění čs. jednotek. Konvoj několika lodí provázených torpédoborci se plavil kamsi skoro po dva týdny - nikdo nevěděl kam. Jak se později ukázalo, pluli do Anglie, ale museli učinit dlouhý úhybný manévr hluboko podle pobřeží Afriky, aby se vyhnuli německým ponorkám (jedna je prý přesto objevila, doprovodné torpédoborce ji ale potopily), než konečně dopluli do Liverpoolu. Matka mi vylíčila, jak stísněná byla atmosféra na lodi, na níž byli, nikdo nevěděl, kam vlastně plují a jestli tam vůbec doplují, v jeden čas to dokonce prý vypadalo na Ameriku. Jedna mladá Češka v záchvatu šílenství hodila do vody svou čtyřletou dcerku a chtěla skočit za ní, v čemž jí lidé kolem ní zabránili, holčička ale byla ztracená; na tohle je opravdu těžké i jen pomyslet. V Anglii byla prý poslána do léčení, sešla se tam s manželem, který byl letec, jejich další osudy ale matka neznala. Matka později zjistila, že všechny lodi, na nichž pluli při právě popsané cestě, včetně té řecké do Pirea i egyptské do Marseille, byly za války potopeny – tu, na níž pluli do Anglie, transportér Mohamed Ali el-Kebir, potopila německá ponorka jen o několik dní později u severního pobřeží Irska, přičemž zahynulo asi 120 lidí. SS Britania, na níž plula samotná Lenka (která ve Francii zanechala památku v podobě sedmi štěňat), ji na mořské dno následovala asi o půl roku později, za podobných okolností. Z celkového počtu 484 osob na palubě, asi polovina z nich civilistů, se zachránilo 235, tedy méně než polovička, přičemž někteří z přeživších byli zachráněni až po mnoha dnech strávených v záchranných člunech. Kapitán německého torpédoborce tehdy údajně nařídil, že se jeho loď má obrátit a odplout bez pokusu zachraňovat trosečníky. Omlouvá takovéto jednání to, že byla válka?

V Liverpoolu došlo k rozdělení - vojáci šli do tábora a civilisté byli posláni do Londýna. Lenka potom musela jít do Croydonu do karantény, kde zůstala po šest měsíců. Britské zákony, které vždy byly přísné, pokud jde o dovoz zvířat, se ani za války neuvolnily. Jednou tam za Lenkou otec byl, vypadala prý dobře, poté, kdy si ji mohli vyzvednout, stala se jakýmsi maskotem štábní roty a českých jednotek vůbec; jezdila s vojáky všude. Ve 42. roce ale dosti náhle pošla, dostala nějakou, podle veterináře nevyléčitelnou nemoc. Máma, k níž jsem se později v Londýně přidal i já, se pohybovala mezi tímto tehdy největším městem světa a několika menšími místy ve střední Anglii, včetně Shakepearova Stratfordu. Táta, teď už v hodnosti majora, se nacházel tam, kam ho právě zavedly jeho vojenské povinnosti, což mohlo být kdekoliv mezi střední Anglií a severní Afrikou. Na úplném konci války pobyl dokonce nějaký čas v Jugoslávii, kam ho na pomoc tamním partyzánům vyslal jako velitele oddílu britských parašutistů (k tomu výcvik prodělal ve svých 47 letech), samotný Winston Churchill. O tom ale až jindy.

Autorovy české/anglické stránky: vkoreis.com