Dovolte mi vzpomínku na jedno zajímavé, byť nekulaté výročí.

Plných 126 let už uplynulo od prvních novodobých olympijských her. Jak vypadaly představy tehdejších průkopníků ve srovnání s megaakcemi dnešního kalibru, jež v době postcovidové znovu nastoupí?

Sportovní klání pod pěti kruhy má i nyní svůj nezaměnitelný esprit a specifické charisma. Dokumentují to ostatně i přiznání samotných závodníků, kteří staví úspěch na olympijských hrách vysokou nade vše ostatní. Bylo by samozřejmě naivní věřit, že pohlceni všeobjímající olympijskou myšlenkou soudržnosti, vzájemnosti a družné pospolitosti sportovci ani netuší, jaké prémie vypsaly za čelní umístění jednotlivé národní svazy nebo jak jim případný úspěch dokáže snadno proklestit cestu k nové lukrativní smlouvě s klubem či sponzory.

Jenomže vrcholový sport, to je dnes pořádná, vyčerpávající dřina, tu psychickou nevyjímaje. Proto nepochybuji o tom, že účast na athénských hrách 1896, které byly ve své době skutečně pouze amatérskou oslavou pohybu, by si, třeba jen ze zvědavosti, rád vyzkoušel nejeden současný závodník. Jen málo se ví, že původním hlavním kandidátem na pořadatelství olympijských her na sklonku 19. století nebyly Athény, nýbrž Londýn, ale kontinuita navazující na starověkou tradici nakonec převážila ve prospěch Řecka.

Byla to svým způsobem pionýrská doba sportu a počátek zrození samotného olympijského hnutí, v jehož čele stanul baron Pierre de Coubertin, který pro olympijskou myšlenku dokázal nadchnout nejen sportovce a veřejnost, ale například i tehdejší panovníky, příslušníky královských rodin a také šlechtu prakticky po celé Evropě. I proto se hrám dostalo na svou dobu více než uspokojivé publicity, a zájem diváků vysoce přesáhl veškerá očekávání.

Každý sportovec si přitom cestu i ubytování hradil samozřejmě sám a podmínky byly často spíše spartánské než athénské.

Her se zúčastnilo celkem 245 borců ze 14 zemí a elementární podmínkou startu byl jejich status amatéra.

Původní olympijská myšlenka definovala sport coby ztělesnění jak pohybové dokonalosti, tak duševní, morální a etické velikosti.

Brát za něco takového peníze, bylo považováno za cosi naprosto nemravného a zcela nepřípustného.

Vůbec první profesionálové se také na olympijských hrách objevili až na přelomu 20. a 30. let minulého století, a u sportů, jako je tenis, basketbal či hokej, si museli hráči a fanoušci počkat dokonce dalších 60 i 70 let! Mezitím už se bohužel olympiáda stala rovněž účinným nástrojem k dosažení politických cílů, ať už v době německého nacismu či během studené války. Právě komplikovaný vztah mezi Západem a východním blokem v čele se Sovětským svazem způsobil, že řada sportovců se na vrcholu své sportovní výkonnosti účasti na olympijských hrách nikdy nedočkala. Jejich země se totiž ať už z toho či onoho důvodu rozhodla (nebo spíše byla svými „spojenci“ donucena se rozhodnout) hry bojkotovat.

To co beze změny přetrvalo oněch dlouhých, 126 let je tradiční olympijské heslo: rychleji, výše, silněji.

Byť v současném překladu převažují spíše synonyma levněji, efektivněji a výnosněji.

Akce pod pěti kruhy je dnes (i přes poslední chudé roky) nejlépe prodávanou marketingovou značkou světa. Každý z kruhů tradičního loga má cenu mnoha miliard dolarů.

Možná by to baron Pierre de Coubertin považoval za úspěch a za vyznamenání, anebo – kdo ví - právě naopak za jednu velkou zradu svých křehkých snů a idejí, které celý život neúnavně propagoval.

Když tehdy v roce 1896 v Athénách slavnostně dekoroval vítěze jednotlivých disciplín symbolickou pamětní mincí a snítkou olivové ratolesti, měl patrně o budoucnosti olympijské myšlenky přece jen trochu jiné představy.