Zrada, kapitulace, mnichovanství ozývá se ze strany vášnivých zastánců brexitu a suverenity na adresu premiérky Theresy Mayové, jejíž zveřejněná dohoda, jakýsi brexit neexit s Evropskou unií spustila politickou bouři, jakou Británie od války o Suez (1956) nepamatuje. Podepsala pokořující ultimatum a diktát na věčné vazalství a podřízení Bruselu, okupační podmínky poražené země, stěžují si konzervativní vzbouřenci. O věčnosti lze v politice silně pochybovat, eurozóna už opět stojí na pokraji recese a prostředky na nápravu strukturální krize má nevalné.

Nespokojená je i labouristická opozice, ta má opačný problém, trvá na setrvání v celní unii s EU a má zřejmě oprávněný dojem, že po vyjednání vzájemné obchodní smlouvy nebude hranice zcela propustná jako dnes, nemluvě o ztrátě obchodu ve finančních a jiných službách, jež tvoří 80 procent ostrovního HDP. Dokument dohody je opravdu zvláštní, 585 stran bruselské právničiny, legalistického žargonu, který zakrývá imperiální charakter Unie. Je o to bizarnější, že má v názvu slovo „draft”, hrubý návrh, pouhý koncept na upravení vzájemného vztahu během přechodného období po vystoupení Spojeného království z Unie, čili od 29. března 2019 do 31. prosince 2020, ale ve skutečnosti si klade závazné podmínky, které Británii udržují v podřízené fiskální, daňové i sociální regulaci a ve všech ohledech svazují, aby si nemohla vytvořit vůči Unii konkurenční výhody. Takové vyjednávání o obchodě během tranzitního období je stejně nesmyslné, jako bylo dosud, je-li je předem dané, že nečlen musí být podřízen všem regulacím i v budoucnu, má-li mít přístup na společný trh. Premierka podcenila mocenskou a ideologickou logiku Unie, domnívala se, že lze vystoupit jako z nějakého mezinárodního spolku a svobodný obchod výhodný pro obě strany poběží dál jako za časů Sdružení volného obchodu (EFTA). Od počátku měla vystupovat z pozice slabšího a žádat obchodní smlouvu po vzoru Kanady a nemyslet si, že by se dalo vyjednat něco navíc. Nečlenství Británie je opravdu pokořující, hlas sice měla v Unii velmi slabý (za posledních deset let byla přehlasována z 80 procent), nyní ale nebude mít slovo žádné a podřízený status už nezakrývá ani fíkový list tzv. sdílené suverenity. Nejednotná konzervativní revoluce bez odvahy riskovat hospodářský útlum neměla šanci. Nastává politický rozvrat a rekriminace, všichni viní Mayovou, obě strany sporu trpí ponižující kapitulací a premiérka marně vysvětluje, že se nic lepšího vyjednat nedalo, i ona svou někdejší víru, že je lepší nedohoda než dohoda špatná, dávno ztratila.

Ne všichni se ale vzdávají, vzbouřencům hrdého Albionu zbývá alespoň poslední gesto před popravou. Po zveřejnění ponižujících podmínek okamžitě vypukla vládní krize. Dva ministři a pět náměstků podalo demisi. Tvrdé jádro brexitérů poslalo komisi konzervativních poslanců (nečlenů vlády) žádost o volbu nového vůdce strany, potřebné minimum 48 hlasů (15 procent) zatím nemají (25), ale i kdyby dali do kupy nezbytný počet, zřejmě by premiérka hlasování těsně přestála, stačí jí prostá většina toryů (158). Navíc chybí výrazný vyzývatel, jenž by nadchl většinu, vůdci brexitu jsou náhle považování za idealistické snílky a jejich výzvu za odchod bez smlouvy odsoudil i bulvární The Daily Mail, který po celá desetiletí nesmiřitelně bušil do Unie. Brexit volilo zhruba 160 konzervativních poslanců z 315, jen třetina z nich je možná odhodlána riskovat odchod za každou cenu. Strana „zůstaneme” totiž úspěšně vyděsila národ vidinou hospodářsého kolapsu bez dohody a jejich odpůrci marně namítají, že by k žádné tragedii nedošlo a na poslední chvíli by převládl v Unii zdravý rozum. Vláda Mayové s eventualitou nedohody vůbec nepočítala a žádná předběžná opatření nezavedla.

S ratifikací smlouvy to ale dobře nevypadá. Premiérka by musela sjednat pakt s ďáblem a zajistit si průchod hlasy opozice. Až na deset labouristických poslanců volili všichni setrvání a souhlas s tímhle sice jen formálním odchodem jim taky moc nevoní, co kdyby v budoucnu otevřel novou možnost. Nenáviděnou premiérku by nejradši shodili. Jenže jak? Padne-li smlouva, naskýtá se ještě naděje v Unii zůstat. Bruselští vyjednávači se už ozvali, že další handrkování nebude, ale reparát plebiscitu by velice uvítali. Aby ovšem nedošlo k porušení ústavy a zradě na voličích, muselo by se hlasovat o volbě mezi dohodou, nedohodou a setrváním. Ponižující volební kampaň, jež by rozpolcený národ ještě více rozeštvala, rozumní politici všech stran odmítají a ani seberozhádanější konzervativci nespáchají vlastní politickou sebevraždu, a tak ani vláda ani premiérka nepadne.

Proto zřejmě zůstalo pět ministrů, včetně Michaela Govea, čelných představitelů brexitu s Mayovou ve vládě. Vsadili na ni z kariérismu, nebo se skutečně domnívají, jak tvrdí, že ji na poslední chvíli do setkání představitelů Unie k podpisu dohody 25. listopadu přimějí vyjednat změnu ve statutu Severního Irska? Smlouva totiž představuje tragickou podmínku sine qua non vnitřní průchodné hranici na irském ostrově a trvá na regulačním režimu severu, jako má Irská republika. Tato Dublinem a Bruselem nastražená past má přinutit Angličany k podřízení i do budoucna, mají-li si zachovat územní celistvost, ale pokud by Unie jednou sama omezila obchod s Británií a vytvořila celní hranici, odtrhla by irskou provincii z ostrovního království. Okupační podmínka jako hrom.

Co bude, až smlouva neprojde, nikdo neví. Vzbouřenci doufají v brexit bez dohody. Jisté je jen jedno, Angličanům nastávají krušná léta.

MfD, 20.11.2018