V době, kdy si připomínáme atentát na Heydricha, československý příspěvek k porážce nacismu, svět vnímá náš historický kontext jinak. Svědčí o tom titulky Nevzdáme se svého území, toto není Mnichov v roce 1938, řekl Zelenskyj. Tak reaguje lídr Ukrajiny na slova Henryho Kissingera, že válku by mohl ukončit status quo ante. Tedy návrat na pozice z 24. února, před nynější ruskou invazí.

Je to skutečně mnichovanství, jak se Kissingerovi otlouká o hlavu? V čem vlastně spočívá jeho jádro? V tom, že Československo přišlo o pohraničí? Či v diktátu mocností?Je to záludné. Kdokoliv zaváhá nad maximalistickým cílem Ukrajiny (dobýt všechna území obsazená Rusy od roku 2014), získá nálepku putinovce, zrádce Ukrajiny i Západu. Ale není to úplně triviální. Že takto hovoří Zelenskyj, je zcela logické. Vede zemi, která bojuje o vlastní existenci, nemůže si dovolit slabost a uvažuje jednorozměrně. Asi takto: To jsme obětovali desítky tisíc lidí jen proto, abychom se vrátili na výchozí pozici? Máme platit my, místo aby platil agresor?

Kissinger v Davosu. Jsou pro bývalého ministra menší země jenom hřiště?

Ale to neznamená, že Západ si nesmí klást otázky, které si Ukrajinci zakazují. Co dělat, když jejich vojáci přes všechno úsilí i pomoc zvenčí hranice z února 2014 nedosáhnou? Když za ni Rusy nevytlačí? Pak se připomene třeba válka v Koreji. I tam fronta ustrnula blízko výchozí linie. I tam bylo podepsáno příměří a funguje dodnes. Nic moc, ale pořád je lepší příměří s nepotrestaným agresorem trvající 70 let než 70 let bojů. Na to se snažil upozornit starý praktik Kissinger. Na to, že je rozdíl mezi kýženým a reálným cílem. Nepřímo i na to, že v situaci dlouhodobých příměří bez mírové smlouvy žijí Kašmír, Izrael a Palestina, Kypr či jiné rozdělené země.

Mnichov 1938 ztělesňuje ustupování agresorovi, ale hlavně styl „o nás bez nás“. Skutečné mnichovanství vůči Ukrajině by se naplnilo ve chvíli, kdyby se západní mocnosti dohodly s Moskvou na úkor Kyjeva. Ale s něčím takovým dosud nikdo – ani Henry Kissinger – nevyrukoval.