„Nechápu, jak mně může někdo z Washingtonu poroučet, co si mohu dělat se svou vlastní kukuřicí.“
Nejmenovaný páleník z jižní Virginie.

Trnek nemajíce, místní páleníci sáhli po kukuřici. Ta tu roste všude. No a žízeň po dobrém truňku, ta je taky všude. Jak také prozrazuje výše uvedený citát, všechny vlády světa si usurpuji privilegium se o žízeň občanů starat a nabízet k útěše jen a jen svoje, v přepěkně zdobených flaštičkách, daněmi stonásobně zdražené kořalenky. To, ovšem, na všecky neplatí. Napálí si sami.

Moonshine. Měsíční světlo. To je všem známý kód, jméno pro kukuřičnou pálenku vypálenou bez dohledu dozorců z Washingtonu. Tradice je stará jak Amerika sama. Už ti první přivandrovalci našli někde na lodi, která je přivezla, když ne kotel, tak aspoň pěkný měděný hrnec a trubku, ze které ukroutili „hada“ na chlazení. Dřeva na oheň bylo všude do aleluja a kukuřice habaděj. Hlavně ti nejtvrdohlavější, kteří se usadili v horách na východě, měli pro přeměňování kukuřice v pálenku neobyčejné nadání.

Pracovali na svých políčkách do úmoru. Nikdo jim nezazlíval, když si po denní dřině lupli štamprli či dvě; lépe však, což bylo častější, když si nahnuli zrovna ze zavařovačky, ve které dobrotu nakapanou z „hada“ skladovali. No, ale na Ameriku přišla hrůza zvaná prohibice. V městských hospodách ti nenalili ani pivo... Ke kopaničářům se ta špatná zpráva dostávala jen z doslechu. Pálili si jako vždycky předtím. Ale vláda má dlouhé prsty. Do hor se vydali přísní úředníci s doprovodem šerifa a jeho biřiců. Bylo po pálení. Bylo? Na kopaničáře si jen tak nedojdeš! Vzali své nádobíčko ještě výše do hor, strží a skrytých údolíček hluboko v lesích kolem. Prozradit je mohl jenom kouř z ohně pod kotlem s kvasem. Žádný problém - pálilo se v noci, při měsíčku. No a tady vzniklo to pěkné, dodnes používané jméno „moonshine“.

Moonshine, slivovica. Možná, že někomu ta dvě slova nesouzní. Mně ano! Čím to asi bude? Ty kopce v severní Georgii, kde žiju, mně převelice připomínají valašské kotáry a ti chlapi, které sem tam u potoka při rybačce či procházce v lese potkám, se podobají jako vejce vejci chlapovi, který se čas od času ukáže na dědině v Hrozenkově nebo v Karlovicích. Rozdíl mezi nimi je jen ten, že ti chlapi z Apalačských hor pálí z kukuřice a ti z Valašska pálí z trnek. Jako ten pasekář z Ameriky si řekne chlap z Halenkovských kotárů, kdyz vidí, jak mu pekně z hada odkapává do zavařovačky: „Co je tým Pražákom po mojích trnkách!“