Čtu rád anglické detektivky. Protknuly snad posledních když ne tři sta, tak aspoň dvě stě roků. Vraždy, loupeže a jiné jsou vždycky omotané vztahy lidí, hrajících svou roli v příběhu. Zpravidla se děj odehrává někde, kde šlo něco ukrást, někde, kde šlo o výsady a bohatství dané zděděným nebo vyvdaným majetkem. Muselo se dědit. Dědit! Snůška titulů, vybojovaných kdysi v různých, před sty lety vybojovaných válkách, či titulů udělených králem, či královnou, zaručovala bez jakékoliv opozice výsady dobře zrozených.

Že to mnohému může připomenout výsady, dané zrozením se do rodiny proletáře? To, že byl v předešlém režimu vyhozen z práce pro lenivost a nedochvilnost takovému dalo postavení lorda v režimu, jehož voláním do boje bylo přerozdělení jím nevybudovaného bohatství. Jeho dítěti se stačilo narodit. Šlechta . Poddaní pak reagovali stejně jako dveřníci a lokajové ve starých anglických detektivkách. Všechno je dobré, jen nedělat vlnky.Jiným zbyly jen oči pro pláč. Mentalitu lokajů však nepřejali. Není jich až tak moc. . .

Poddanství musí mít něco do sebe! Stačí se podívat kolem. Šlechta, ať ta v původním smyslu toho slova, či ta proletářská, už se nejmenuje šlechta. Nahradila ji poznenáhlu se objevující skupina, která se rozhodla, že ze stupínku své superiority laskavě nabídne své služby, aby těm méně nadaným ukázala, jak žít život. Už to nejsou vládci, kterým se stačilo dobře narodit ať už v zámku nebo proletářské čtvrti. Jsou to povětšině produkty slavných evropských, taky však amerických universit, kde marxismus se stal během několika desetiletí novým náboženstvím. Opakovanou rétorikou, servírovanou dnes a denně povětšině ne moc informované a bystré populaci, posluhují novým samozvaným vůdcům všechna, téměř všechna, média. Báje o rovnosti všech v Nirváně socialismu nacházejí živnou půdu. Život v poddanství, kdy všechny moje problémy vyřeší za mě někdo jiný, není až tak špatný!?

„To je moje rodina! Nešahejte mně na mé děcko! To je moje náboženství! Nesahat!“ Slyšet tato, ještě nedávno za samozřejmost považovaná slova, není dnes až tak časté..Vyjeďte však z kteréhokoliv velkého města plného duševního proletariátu, žijícího z obolosu, kterým si je Otec Stát podplácí. Zajeďte tam, kde se lidé stále živí prací. Tam pořád velice silně žije duch těch, kteří kdysi přišli, protože v Evropě a jinde na světě odmítli žít z důvodů nahoře nastíněných. „Toto je moje rodina! Toto je můj majetek!“ pro tyto není, ani zdaleka, prázdnou frází.

Ano, stále ještě mluvím v čase přítomném. Nejsou to však jen hlasy ze socialismem zpacifikované Kanady, či z nikdy z područí jakékoliv formy poddanství vysvobozené intelektuální Evropy. Jsou to hlasy americké, pro které je terčem tvrdohlavost místních, jejihž předkové zcela nedávno svou pracovitostí vybudovali z ničeho, jak rád říkával president Reagan, Zářící Město Na Kopci. Těm hlučným nově příchozím je trnem v boku, že sklon k poslušnosti a přijímání příkazů a dobrých rad „obyčejným“ lidem se nesetkává s resignovaným skloněním hlavy a zařazením se do poslušné řady. Ne, ještě ne! Ještě nejsme tak daleko, abychom na sebe navlékli livrej s nablýskanými knoflíky a otvírali, jako v těch starých detektivkách, dveře těm lepším z nás, kteří se o nás laskavě postarají.