Všechno by šlo jako po másle. Jako kdysi před lety v Československu, kdy si předchůdce v Kremlu lebedil, jak to všechno zmáknul.

Ten obvyklý scénář se nabízel – nejprve utrpení místních občanů, kteří pláčí pod knutou současné vlády (zde se to měnilo, kdysi revizionismus, úchylka od ideologického směru, nyní dle Putina nacisti a narkomani). Poté se najde skupina odvážných, kteří sepíší nějaký zvací dopis, v němž pozvou armádu CCCP, nyní RF, aby v zemi nastolila pořádek. Pokud dopis není, tak se nějaký vymyslí – to už je jen detail. Pro sichr ještě nějaké varování místní vládě, třeba i nějaká Čierná pri Čope, kde se nic nevyřeší a kde – jak se dozvíme – strana varovaná si dělá šoufky a na oprávněné požadavky CCCP (Ruska) nereaguje. Sílící protisovětské (protiruské) nálady, šíření závadných tiskovin. Pak ještě nález skladu zbraní, rozbitý Aeroflot či jiný majetek CCCP (RF).

A pak to přijde. Do země vniknou (vždy v noci) „mírové sbory“. Jsou samozřejmě vítány místním obyvatelstvem, které se konečně dočkalo osvobození. Vojáci jsou zasypáni květinami a polibky místních krasavic. Místní revizionistická (nacistická, narkomani) vláda je buď zajata a odvezena neznámo kam (často na dovolenou, z které se nikdo nevrátí), nebo uteče se svými nakradenými miliony dolarů do nějaké exotické země. Na její místo je jmenována vláda nová, která poděkuje „mírovým sborům“ za jejich snahu, ubytuje je na počátku dočasně (termín, který označuje věčné časy a nikdy jinak) a pak již natrvalo, kdy se už za termín dočasnost tak nějak zavírá už nejen huba. Armáda pokorně složí zbraně a odevzdá je „mírovým sborům“, po výměně velitelů se najde čas na společnou družbu obou armád.

Země se obsadí bez odporu, jen pár pomatenců zapálí nějaké to vozidlo či pneumatiky, několik dalších neuhne svým osobním vozem tanku, takže – k velké lítosti mírových sborů – si tato přátelská pomoc vyžádá oběti civilního obyvatelstva, které, jak se později vysvětlí, bylo tam, kde být nemělo. Nová vláda odsoudí tu uprchlou a život jde dále.

Tak to bylo naplánováno v generálním štábu. Vždyť to máme odzkoušené a ono to funguje.

A pak se cosi zadrhne. Nejen, že „mírové sbory“ nejsou vítány, naopak, vzedme se proti nim odpor všech obyvatel. Vládnoucí klika nejenže nezdrhne, ale naopak se postaví do čela a začne burcovat k odporu. Armáda neodevzdá své zbraně a nekapituluje, ale naopak i v relativně bezvýchodné pozici bojuje (jako) o život. Dokonce je schopna na příchozí mírotvorce střílet a házet zápalné láhve. Připravený pamflet, který bude vydán po obsazení celé země a kde jsou „mírové sbory“ srdečně vítány, je k ničemu.

A aby toho nebylo dost, svět se na onu zemi nevykašle. Naopak, začne celosvětově protestovat a ony „mírové sbory“ jsou pojmenovány jako okupační, prezident země, odkud sbory pocházejí, není nazván osvoboditelem, ale naopak šílencem a banditou. Do násilněné země jsou dováženy zbraně, protože tanky a letadla se lukostřelbou zasahují jen občas a mnoho škody nenadělá.

Takže je nutné změnit taktiku. „Mírové sbory“ jsou nahrazeny hrdlořezy, kteří se neštítí toho nejhoršího. Raketami je nutné „usměrnit“ náladu obyvatel, které se hanebně skrývá v krytech a jejichž domy je tedy nutno tak nějak „upravit“. Takže sem tam trefit nějakou školku, případně kryt těch, kteří tak nějak nechtějí ony „mírové sbory“ vítat s nadšením. Ale všude už jsou kamery a novinářské hyeny, které vše dokumentují, takže to nejde tak zatlouct, jako kdysi. A s carem z Kremlu nikdo nechce mít nic společného. Rubl se mění v tapetu.

A taková to mohla být fajnová okupace...