Ale kam, to je kardinální otázka!

Joe Biden vystoupil před Kongresem, v němž zasedalo, údajně kvůli covidu, mnohem méně zákonodárců než obvykle. USA podle něj „znovu vedou svět“.

„Amerika znovu povstává. Dáváme přednost naději před strachem. Pravdě před lží. Světlu před tmou. Po 100 dnech zachraňování a obnovy je Amerika připravena ke startu... Znovu pracujeme. Znovu sníme. Znovu objevujeme. Znovu vedeme svět,“ dodal.

Z výše uvedené citace na mě dýchl závan projevů prvního polistopadového prezidenta Československa Václava Havla. Havlova věta o „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“, v lidovém podání „pravdoláska“, je typickým příkladem. Projev Joea Bidena zakončil prvních 100 dní Bidenova prezidenství.

Z USA mi ale chodí na mou mailovou adresu docela jiné zprávy a názory, než reprezentuje dnešní Bidenova administrativa. Vzhledem k tomu, že jsem se díval na fotografie z projevu a účastníci v sále Bidenovi tleskali, byli to zřejmě jen členové jeho vlastní strany. Republikáni zřejmě v sále nebyli a i tak si vysvětluji, proč amerického prezidenta poslouchalo tak málo kongresmanů. Republikáni doslova „bijí na poplach“ nejen kvůli migrační krizi na mexicko-americké hranici. Biden chystá největší zvýšení daní od nástupu Billa Clintona do úřadu, a to je už 28 let. Nejedná se zdaleka jenom o to, že se zvyšují daně tak zvaně bohatým. Jde současně o zvýšení daní firmám a korporacím. Malé firmy to pocítí výrazně, velké korporace naopak Bidenovu plánu tleskají, protože právě velké korporace vedou nejdůsledněji „korektní politiku“ a média, patřící rovněž korporacím, stála pevně na straně Bidena.

Nejvíce ale republikáni kritizují chystané změny volebních pravidel, které by měly ještě více posílit „demokratizaci voleb“, rozuměj korespondenční hlasování, díky němuž Biden vyhrál volby. Jak známo, voliči, kteří na podzim loňského roku přišli k volbám osobně, v naprosté většině států USA podpořili Donalda Trumpa a Biden vyhrál „drtivě“ v korespondenčním hlasování. Demokraté si od dalšího prohloubení korespondenčního hlasování slibují právě to, že už „nikdy neprohrají žádné volby“. „Šikovní“ aktivisté jsou totiž schopni „aktivizovat“ ty, co by jinak k volbám nešli, a „přesvědčit“ je, aby hlasovali pro demokraty.

Biden věnoval ve svém projevu několik vět i Rusku a Číně. Spojené státy podle něj nevyhledávají konflikt s Čínou a nesnaží se stupňovat napětí ve vztazích s Ruskem. Své zájmy je ale Washington připraven hájit. „Čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi jsem řekl, že vítáme konkurenci a nevyhledáváme konflikt. Jasně jsem ale zdůraznil, že budeme hájit americké zájmy,“ podotkl Biden.

To jsou slova, která neodpovídají realitě. Bidenova administrativa vyostřila vztahy s Ruskem tak, že se o rusko-amerických vztazích píše jako o „nejhorších od doby studené války“. Biden vyostřil vztahy s Ruskem vyhoštěním ruských diplomatů za údajné vměšování Ruska do amerických prezidentských voleb 2016 i 2020. Vyjádřil podporu Ukrajině a plánoval poslat do Černého moře dvě vojenská plavidla. Nakonec neposlal nic a nabídl ruskému prezidentovi setkání v kterékoli evropské zemi. To je dle mého soudu, velmi mírně řečeno, „podivná zahraniční politika“. Někteří komentátoři píší o tom, že Biden svou politiku k Rusku teprve tvoří. Skutečnost je ale taková, že USA už nemají takovou pozici, jaké se těšily po rozpadu SSSR. Rusko Borise Jelcina se vzpamatovávalo z hluboké ekonomické krize. Již zmíněný Clinton jezdil do Ruska za Jelcinem zahrát si na saxofon a smál se od ucha k uchu. Současné Rusko je mnohem silnější a v mezinárodním měřítku ukázalo, že dokáže americké politice radikálně zkřížit plány.

A ještě jedna úvaha stojí za zmínku. Alexander Tomský, zasvěcený komentátor anglo-americké politiky, popsal velmi pochmurný obraz současných Spojených států. Podle něj „Šílená ideologie antirasismu rozvrací nejtolerantnější multietnickou společnost na světě“.

Z výše uvedených důvodů proto vyvstává zcela zásadní otázka. Jsou Bidenovy Spojené státy skutečně zemí, která „vede svět“? Obávám se, že směr, kterým se vydaly USA po zvolení Bidena, nestojí na racionálních úvahách toho, jaká je faktická situace ve světě. Stojí za úvahu, že Republikánská strana Bidenovu zahraniční politiku k Rusku tvrdě kritizuje a jeho obraty v této politice (od „zabijáka Putina“ k návrhu schůzky na nejvyšší úrovni během několika dní!) považuje za poškozující americkou zahraniční politiku. Bidenovo „vedení světa“ je tak jen čechrání notně poškozeného a prořídlého peří jeho zahraniční politiky.