Při pravidelném nahlédnutí do rodné země se tam dozvídám neméně pravidelné stířžnosti všemožného druhu. Mezi zdroji nelibosti bývá i televizní zpravodajství.

"To my taky," přikyvuji k úkazu nikoliv neznámému zde za velkou louží.

Večerní zprávy - značný výběr informačních zdrojů, ale obsahem jen s jednou výjimkou (FOX, občasná její konzervativní kuráž). V těchto dnech prvním bodem je dosud nevyřešená záhada zmizivšího letadla na cestě z Kuala Lumpuru (čili Ústí nad Bahnem) do Pekingu. Boeing 777, teď už téměř dva týdny se po něm marně pátrá zejména v jižních prázdnotách Indického oceánu, jiní experti dávají přednost pákistánské souši opačným směrem.

Druhým bodem mediální pozornosti těchto dní je stav slovanské disharmonie. Ukrajinsko-ruské škorpení, Putinovou zásluhou Krym zpět v ex-kágébáckém objetí. Na obrazovce záběr s vnučkou Nikity Sergejeviče Chruščova, který to kdysi v alkoholickém rozjaření všechno zavinil. Nyní tedy Krym, příště baltické republiky, třeba Kazachstán, jiné takové Stány. V referendu ke zjištění takové vůle lidu prý možná dojde i v Karlových Varech, takto jsem se dozvěděl od tam sídlícího synovce, lékaře chorob nikoliv duševních.

Co by na to Obama se spojenci NATO? Připomněl jsem si volební kampaň 2012, když tehdy náš prezident, Nobeláčkem míru Oslany krášlený, se v debatě vysmál protikandidátovi Mittu Romneymu a jeho předpovědi o nesnadné budoucnosti s Putinovou Rusí.

Nikdo v amerických medií si ale netroufne něco takového pípnout, poněvadž by to byl projev rasismu. Ano, správně jste uhodli. Stejně tak si nikdo netroufne slovíčkem se zmínit o před svědky opakovaném tvrzení Baracka Husseina, že během kampaně navštíví všech 57 (padesát sedm) států USA. Kdyby takto zazářil kterýkoliv bělošský kandidát, stal by se instantní politickou mrtvolou.

Téhož večera jsem byl příliš líný z křesla se zvednout pro papír a tužku, abych zaznamenat mediální mravní rozhořčení o zdejším neutuchajícím rasismu. Zhruba si ale pamatuji tyto údaje: podrobným nákladným průzkumem se zjišťovaly výkony americké mládeže v dosaženém vzdělání : jednak znalosti, jednak snaha je získávat, do školy docházet - absenteismus neboli záškoláctví.

Výsledky dosaženy tyto: zatímco 75 % bělošské mládeže uspěje, u hispánců to je jen s bídou nad 50 %, u černochů pod 50 % a nejhůř na tom jsou Indiáni a Eskymáci v dálavách Aleutských ostrovů.

Politicky korektní vysvětlení je vždy k dispozici. Černoši do škol nechodí, poněvadž je to nebaví, poněvadž jsou obětí mizerných učitelů. Nikdy ale není vina na straně lajdáků, poněvadž takový závěr by byl důkazem nevykořenitelného bělošského rasismu.. Znásilněná žena si to zavinila svým půvabem, který vznítil násilníkův chtíč. Opilec za volantem zabije několik chodců, sami si to zavinili, měli včas uskočit.

Amerika ale pozbyla svůj monopol na tak úchylné uvažování. Však se již ozývají pokrokoví vysvětlovatelé nikoliv triumfálních akademických výkonů mládeže romské, dříve cikánské, i v naší rodné zemi, příslušně pak kaceřované eurobyrokraty v Bruselu, tolik si sebebejistými svou intelektuální a mravní převahou.

- - -

Na jeden z mnohých redakčních článků v The New York Times, lajících bělošskému rasismu v New Yorku - Bronxu, jsem zareagoval s dotazem, proč autorka opominula skutečnost, že těmto bělošským rasistům v Bronxu nevadí výkony asijského etnika - jak ve školách, tak v povoláních a dosaženém životním standardu, převyšujícím ony rasisty. Autorka se neobtěžovala odpovědět.

To už bylo před řadou let. Podívejme se ale na ony výsledky před pár dny: výkony bělochů 75 procent, výkony Asiatů 82 procent čili ty zcela nejvyšší.

Nic nevím o případné snaze českých pedagogů a statistiků porovnávat školní výkony dětí českých, romských a vietnamských. V amerických, zejména hodně pokrokových intelektuálních kruzích totiž dosažené, zjistitelné a měřitelné rozdíly jsou příčinou notné nevole. Mám tu před sebou výtisk týdeníku Time z 31. ledna 2011, na obálce vysoká postava matky, k níž vzhlíží její na housle hrající, částečně asijská dceruška. U toho palcový titulek PRAVDA O TYGŘÍCH MATKÁCH. V tomto případě to je Amy Chua, profesorka práva na tuze prestižní univerzitě Yale. Matka mediálně proslavená náročnou výchovou svého potomstva - počínáním zřetelně, až provokativně antiamerickým.

Teď nedávno, spolu se svým manželem (Jed Rubenfeld, rovněž Yale profesor práva) je spoluautorkou právě vydané knihy s názvem The Triple Package - doslova tedy jakýsi "Trojnásobný balík", zabývající se možnostmi mobility v Americe, a těmi třemi kvalitami jsou "superiority complex, insecurity a impulse control".

Thomas Sowell, brilantní černošský ekonom u Hoover Institute na stanfordské univerxitě v Kalifornii o tomto díle píše jako o "knize roku". Z recence s názvem "A Tiger of a Book" (Townhall.com., 18.3.2014) vyjímám velkou zásluhu knihy: důkladně totiž demoluje převládající, tolik populární přesvědčení zejména v akademických a mediálních kruzích, že v Americe dnešních dní nelze uspět, chudobě uniknout, pořádně si polepšit, že zkrátka ona kýžená tradiční mobility je kaput.

Jenže veškerá díla prosazující taková tvrzení, zásadně pomíjejí úspěšné výsledky přistěhovalců. A k dispozici jsou statistiky s údaji ideologicky nevhodnými, a proto opomíjenými. Nadace Pew je aspoň natolik solidní, že pomíjení imigrantů ve svých projektech oznamuje.

Úspěchy přistěhovalců jsou o to víc markantnější při uvážení, že v mnohých případech a v nejedné celé etnické skupině naprostá většina přišla do nového neznámého prostředí s hodně málo penězi a stejně tak s malou či zcela nulovou znalostí angličtiny. Ze všech etnických skupin zcela nejvyšší příjmy mají Indové. Hodně blízko za nimi jsou Číňané, Íránci a Libanonci. Mezi španělsky mluvícími přistěhovalci latinskoamerického původu zdaleka nejlepších výkonů dosahují uprchlíci z Kuby, jimž se žraloky zamořenými vodami na chatrných bárkách podařilo dorazit k americkým břehům. Tam mnozí včetně všelijakých doktorů začínali jako vrátní, myči nádobí, dříči při sklizni ovoce a zeleniny. Kolem roku 1990 již jako příslušníci střední třídy vydělávali dvakrát tolik peněz než jejich sousedé anglosaského původu.

Oni "černoši z povolání", tlučhubové typu Jesse Jacksona a Al Sharptona, neutuchají se svalovaním vší viny na rasismus bělochů, aniž by se obtěžovali s vysvětlením, proč téměř čtvrtina všech domácností přistěhovalců z Nigérie dosahuje ročně víc než stotisícových dolarových příjmů, jejich procento zaměstnanosti na Wall Streetu, v bankách, investičníxch institucích přesahuje národní průměr, že většina černošských studentů na Harvardu přišla z Afriky či Karibiku.

Autorská dvojice profesorů z Yale svou knihou přesvědčivě dokazuje, že welfare state - systém všeobecného zaopatření, s ujištěním, že stát se o vše postará, a přitom je to ovšem stát hrůzně rasistický, utlačující, veškeré ambice ničící, však proto se stáváme nation of victims - národem obětí.

A nezapomeňme na Affirmative Action - Pozitivní diskriminaci, což v praxi znamená už tři generace poskytovaného přednostního zacházení. Na takové preference si lze snadno zvyknout, s výsledkem, že pokus o zavedení autentické rovnoprávnosti pak připadá jako krutá diskriminace.

Prozatím již dosažený výsledek: WELFARE STATE důkladně ničící AMERICAN DREAM. S takovým snem se ale přistěhovalcům dobře daří.

KONEC