Bohatým Američanům se zvednou daně. Z evropského pohledu to nevypadá nijak dramaticky – z 35 procent na necelých čtyřicet pro rodiny, které vydělají bratru osm milionů korun ročně. Že by kvůli tomu Jack Nicholson emigroval podobně jako Gérard Depardieu z Francie, je silně nepravděpodobné. Je však evidentní, že posun Spojených států k evropskému sociálnímu a ekonomickému modelu pokračuje zvyšujícím se tempem.

Daňová kvóta se sice bude ve Spojených státech i nadále držet někde kolem třiceti procent, což je pořád o čtvrtku méně, než je tomu v Evropě, je však otázka, jak dlouho to vydrží. Tempo růstu amerického dluhu láme rekordy a zřejmě je bude lámat dál. Schválené škrty jsou jen symbolické a pravděpodobnost, že za dva měsíce, po které má trvat sestavení nějaké trvalé dohody o odvrácení takzvaného "pádu z fiskálního útesu", se moc úsporných opatření nevymyslí. Zvláště když vládnoucí administrativa je naladěna na americké poměry opravdu hodně levicově a pokusy škrtat ve výdajových programech jsou mizivé.

Více státu, než čekali

Je tak dosti pravděpodobné, že Obama bude svou politikou posilování role státu válcovat USA dál. Mnohem dál, než kdo kdy tušil. O naladění demokratických voličů a americké elity z východního pobřeží svědčí i neobvykle ostrá výzva deníku New York Times k razantnímu zvýšení daní v USA, zavedení nových daní a zvýšení míry přerozdělování, které má zásadním způsobem omezit nerovnost v příjmech bohatých a chudých.

Pro Evropany jde o celkem nepřekvapivou rétoriku, na niž jsou zvyklí nejen od krajně levicových politiků. Tak to prostě u nás chodí. Když chybějí peníze pro hodně voličů, musí se sebrat tomu málu voličů, kteří nějaké peníze ještě mají. O francouzském prezidentovi Hollandovi sice trochu pochybují, protože těch 75 procent je asi opravdu i na Evropana skoro dost, ale amerických čtyřicet procent, o tom si většina evropských boháčů musí nechat zdát.

Vlastně nemusí, protože Evropská unie má své daňové ráje v Nizozemsku, zvláštních územích Velké Británie, na Kypru a tak dále.

Ze Spojených států je to zase blízko do Karibiku. A ač na to americké berňáky koukají velmi přísně, je celkem nepochybné, že nějaký ten odliv zdanitelných příjmů nastane a nebude úplně banální.

Za odvracením onoho pádu z fiskálního útesu však jsou souvislosti mnohem hlubší, týkající se podstaty kapitalismu, tržní ekonomiky a demokracie, která bez toho trhu neexistuje a existovat nemůže.

Velká bankovní lež

Jsme svědky důsledků krize, na jejímž začátku nestála nenasytnost bankéřů, jak se v západní veřejnosti již dlouho traduje, ale keynesiánská státní podpora poskytování nestandardních hypotečních úvěrů kombinovaná s expanzivní měnovou politikou americké centrální banky, která tiskla roky před krizí peníze jako o závod a nafoukla na trhu nemovitostí nesmyslnou cenovou bublinu. O tom, že příčinou krize byly státní zásahy, svědčí jednoznačně skutečnost, že asijské ekonomiky, které dosud nejsou zasaženy onou západní regulací, žádnou krizi nezažily, naopak prosperují čím dál lépe a životní úroveň jejich obyvatel roste jako nikdy v minulosti.

Ale velká bankovní lež vedla k tomu, že dnes i Američané, stejně jako už dlouhé roky velká část Evropanů, začínají vidět stát nikoli jako svého sloužícího, ale jako svého zachránce, který jim dá živobytí a zajistí slušný standard životní úrovně. Na to však potřebuje peníze. Proto je více než pravděpodobné, že i další odvracení pádu z fiskálního útesu se v příštích dvou měsících, ale především v dalších letech bude odehrávat na příjmové straně rozpočtu, a nikoli na revizi výdajových programů. A to je i v USA špatně, stejně jako kdekoli jinde na světě.

Přerozdělováním se totiž nové bohatství nikdy v dějinách nevytvořilo a ani vytvořit nemůže.

MfD, 3.1.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO