USA: Vysoká učení a nezasloužené výhody reputace
Jenže pod povrchem takové jakoby plebejské bodrosti se stále zdárně daří preferencím, hierarchickému uspořádání hodnot. Příklad: hodnocení univerzit. V evropském prostředí, jak já je kdysi znával, vysoká škola byla zkrátka vysoká, mezi nimi se zas tak moc nekádrovalo. V této souvislosti si připomeňme nedávné americké volby: ony posměšné úšklebky, pohrdání na adresu guvernérky Palinové z Aljašky, pouhé absolventky žurnalistiky na jakémsi učilišti v zapadákově poblíž Skalistých hor.
Toť v nebetyčném kontrastu k Baracku Obamovi s diplomem z Harvardu – kvalita Rolls-Royce, Tiffany.
Harvard vychází jako absolutní vítěz v hodnocení 500 univerzit světa Institutem vyššího vzdělání univerzity Jiao Tong v Šanghaji. (Proč zrovna tam, v někdejším nejradikálnějším centru Velké kulturní proletářské revoluce, se pustili do tak obtížného, dva roky jim trvajícího projektu?) Hodnotitelé připouštějí nemožnost precizního poměřování kvality a prestiže. Potýkali se z řadou ukazatelů, vycházeli z pěti kategorií, od počtu dosažených Nobelových cen po citace publikací v renomovaných zdrojích.
V první vítězné desítce spolu s anglickým Oxfordem a Cambridgí jsou to výlučně americká učiliště. Z postkomunistických zemí se nejlíp umístila maďarská univerzita v Szegedu (v pořadí 201 až 250), kdežto česká Karlova univerzita se belhá až ve skupině 301-350. Zastoupena není ani jedna arabská škola včetně těch nejbohatších a nelze se divit. Však to jsou státy, ať už s teokratickým režimem nebo sekulární diktaturou, s prapodivným postojem k příležitosti skutečné modernizace.
Tabulky, hodnocení, to je americké forte. Tak se činí s vervou sportovních fanoušků znalých statistik v baseballové lize, kdo kdy a jak vrhl balonkem nebo se do něj trefil. Porovnávat školy starší a nedávné, víc známé, slavné, zda adresou v mohutné metropoli nebo někde hodně v poklidném ústraní. Lokace, reputace, výlohy, možnosti získání stipendia, kritéria pro přijetí žadatelů, vyhlídky existenčního uplatnění pro graduanty. Zvlášť považovaná je tzv. Ivy League („břečťanová liga“ doslova) - sedm sester či bratří, všechny na východním pobřeží: Harvard, Yale, Princeton, Columbia, Cornell, Brown a University of Pennsylvania ve Filadelfii.
Tyhle nejprestižnějěší přijmou někdy jen jednoho z dvaceti uchazečů. Přijetí je pak výhrou v loterii, k němuž se právem gratuluje. Vím jen o jednom podivínovi, který přijetí na Harvard odmítl. A to jsem byl já.
Ne, že bych byl genius, ale tenkrát, začátkem šedesátých let, když se ještě nerozbujelo ono neblahé preferování podle odstínu pokožky (ona Affirmative Action), učiliště se již rozhlížely, dbaly na „diversifikaci“. Když se jim tehdy ozval třicetiletý exot – upláchnuvší soudce z komunistické země – náruč byla otevřená. Leč ne příliš štědrá. Stipendium nikde na obzoru a v tomhle umění grantsmanship, shánět, se schopností si vyškemrávat finanční podporu, jsem nikdy neuspěl, zůstal celoživotním nemehlem.
Do Cambridge u Bostonu jsem se tedy nevydal a zůstal v New Yorku na Manhattanu ze dvou důvodů. Jednak tam na adrese Two Park Avenue , 25. a 26. poschodí, sídlila filiálka imperialistické ideo-diverzní centrály rozhlasu Svobodná Evropa, kde jsem občas si přivydělal (za dolary!!) psaním světovém míru a Sovětskému svazu škodících jedovatostí. Víc peněz jsem ale získal na spropitném jako číšník v restauraci Jaroslava Vašaty, na 75. ulici u První avenue, oblíbeném místě, navštěvovaném celebritami kalibru Rudolfa Firkušného či Egona Hostovského.
U 116. ulice, v téměř intimní blízkosti nevábného Harlemu na tomtéž Manhattanu , jsem zamířil ke Kolumbijské univerzitě, jedné z desítky těch nejznamenitějších kdekoliv na světě, Představil jsem se, aniž mohl svá tvrzení dokázat přesvědčujícími dokumenty. Ty jsem neměl. (Však jsem z rodné země upláchl při příležitosti turistického zájezdu do Dederonie a jak bych tehdy vysvětloval potřebu vézt si rouru s doktorským diplomem tam k Baltickému moři? Naopak, šlo mi o alibi, abych v případě zadržení se pokusil vysvětlovat, že jde, soudruzi, přece o omyl. Však já v Plzni svůj majetek nerozprodával, ale naopak kupoval, rovněž tam zanechal zbrusu nový automobil, tehdy věc prestižní.) Na Kolumbii mi uvěřili, napřed mě přijali jako studenta dočasného a po prvních úspěšných zkouškách pak zcela řádného.
Učiliště to historické, měřeno-li americkým metrem: založeno v roce 1754 jako kolej krále Jiřího II., původních studentů deset. Ovšem úplný to benjamínek v porovnání s naší Karlovou univerzitou, která oslavovala 600. výročí už v roce 1948, zrovna když se národ rozhodl budovat beztřídní společnost a tito budovatelé promptně vypudili rektora Engliše a nám se na právnické fakultě dostalo vzdělání v podobě hanebně zpolitizovaného paskvilu.
Dopad někdejší znamenité reputace ale nevyprchal z profesorů v New Yorku. Staroslavné pražské učení chválili a já mdle přikyvoval, aniž se zmínil o skutečném stavu věcí. Jak například při zkouškách (ústních, nikoliv písemných), k nimž jsme chodili ve skupinách – oněch studijních kroužcích -, jsme se vsadili, že při každé otázce, i v suchopárném oboru civilního práva procesního, přešaltujeme na téma boje pracujících mas za zachování světového míru, což se nám věru podařilo, aniž by si examinátor troufl zaprotestovat. Předpokládám, že k doktorátu mediciny se zpravidla nedalo prokličkovat pouhými citacemi marxleninských věrověstů, kdežto na právech, za stalinismu, jsem si odtrpěl čtyři hanebné, potupné roky, jež v tehdejším našem mládí měly přece být ty naše nejnáramnější.
Něco zcela jinačího na téhle Kolumbii, tam jsem se musel sakramentsky jinak ohánět, zvládnout mnohé tisíce stran materiálů mezinárodního práva a politiky, srovnávacích vládních systémů. Mnohé plusy a minusy, zmíním se jen o některých. Přednášeli nám i tuze slovutní profesoři, jejichž proslulost byla nepřímo úměrná jejich přítomnosti, dosažitelnosti. Velmi často na cestách, konferencích, a když se k nim studentík přece jen dostal během jejich office hour, za pár minut se profesor soustředil na své hodinky, aby se návštěvník dovtípil a vypadl. Svého poradce (adviser) při trápení se s doktorskou , 500 stran dlouhou disertací, jsem všeho všudy viděl dvakrát.
V seminářích se zpravidla posadí maximálně dvacet zájemců u téhož stolu , což se na Kolumbii zvládnout nedalo. Hodně nám tam přibývalo zájemců z řad mladších diplomatických kádrů z všelijakých misí u OSN. Z New Yorku se jim zpravidla nechtělo na nové pracoviště třeba v Ougadougou, a tak svůj transfer odkládali studiem a své vizitky obohacovali zmínkou o prestižní instituci. Dosud mi v paměti uvízl rozkošný zážitek z posluchárny, napěchované snad dvěma stovkami zájemců, vyslechnout brilantní přednášku Zbigniewa Brzezinského na téma komunistického mocenského monopolu v Sovětském svazu. Poté vyzval k otázkám a přihlásil se mladičký diplomat odněkud z Asie. Chtěl vědět, kolik že je v Sovětském svazu politických stran.
Brzezinski zblednul zjištěním marnosti rozhazování perel takovéto klientele a s výhružně ztlumeným hlasem na otázku odpověděl otázkou „Kolik asi myslíte, že jich je?“
„Asi tedy jen jedna,“ dovtípil se diplomat.
Brzezinského jsem často vídal. Při závěrečné ústní zkoušce, obhajobě disertace, z pětice přítomných pedagogů byl ten jediný, jedovatě protivný examinátor.
Z dob mé generace mezi našinci českého původu, kteří to tam dotáhli k doktorátu, bych jich napočítal asi tak pět a půl. Vybavuji si jména – historik Vojtěch Mastný, ekonom Alexej Wynnyczuk, politologové Zdeněk Slouka a Madléna Albright-Korbelová. Kágébácko-estébáckého Karla Koechera jsem tam tehdy nepotkal a jeho jméno na seznamu graduantů v mohutném fasciklu Alumni Directory nenacházím.
Podařilo se mi opustit školu ještě před výpukem studentského revolučního třeštění. Záminkou tehdy byla jednak válka ve Vietnamu, jednak rasismus způsobený záměrem univerzity vybudovat novou tělocvičnu. Ultraradikálové z organizace zcela nepříhodně se inzerující jako Students for Democratic Society přepadli rektorát, v novinách se objevily jejich portréty, jak si velebí v kožených křeslech, s vyvlastněnými cigáry mezi zuby. V posledním dubnovém dnu roku 1968, policie zatkla 712 řádících individuí, na univerzitě vypukla stávka, přestalo se vyučovat, rektor Grayson Kirk a provošt David Truman, jehož jsem si tuze vážil, rezignovali.
Teď, po čtyřiceti letech, došlo ke vzpomínkové slavnosti za předsednictví nového, politicky velmi korektního rektora Lee C. Bollingera, jenž bývalé revolucionáře přivítal slovy: „Jsem skutečně pyšný vás tady znovu mít.“ Úderem na buddhistický gong se připomnělo umrtí, k němuž došlo v březnu 1970, když revolucionář Ted Gold zahynul v explozi při nešikovně zhotovované bombě.
Neoficiální stránky Oty Ulče
