Po posledních jmenováních je příští americká vláda takřka kompletní – samozřejmě jen v případě, že bude schválena Kongresem. Pro nové tváře do svého kabinetu prezident Obama nešel daleko – většinou je vybíral z řad svých nejbližších spolupracovníků bezmezně mu oddaných.

Tak už to v politice chodí, a právě proto z názoru loajalistů lze s velkou mírou jistoty odvodit také záměry jejich pána.

Bývalý neúspěšný prezidentský kandidát, demokratický senátor a budoucí ministr zahraničí John Kerry je u nás znám hlavně tím, že jeho rodiče pochází z Bruntálska. Mnozí proto od něho očekávají větší zájem o středoevropský region a možná i větší vstřícnost vůči České republice. Přání je tu spíše otcem myšlenky, protože v minulosti se John Kerry k původu svých předků ostentativně nehlásil.

Zato se od něj dá očekávat nadstandardní pochopení pro postoje Ruska. Že mu rozvoj osobité ruské demokracie leží na srdci, to dokázal nejednou konkrétními kroky, naposledy tím, že jako jeden ze čtyř kongresmanů hlasoval proti přijetí tzv. Magnitského zákona, který postihuje sankcemi ruské úředníky aktivně potlačující lidská práva. Zlí jazykové tvrdí, že jeho obdiv k Moskvě není zcela nezištný: jeho manželkou je Teresa Heinz Kerryová, dědička kečupového impéria Heinz, jehož podstatná část je, jak se dnes říká, outsourceovaná z Ruska. To znamená, že tam jsou výrobní kapacity a podstatná odbytiště kečupové říše. I když podle většinového názoru politika "resetu" z prvního Obamova funkčního období totálně zkrachovala, s příchodem Johna Kerryho lze očekávat pokus o její reanimaci.

Ministrem obrany, podle Obamových představ, by měl být Chuck Hagel, vietnamský veterán dekorovaný vysokými vyznamenáními za odvahu. Býval sice republikánským senátorem za Nebrasku, v poslední době však byl znám spíše jako bezpečnostní poradce stávajícího prezidenta. Více než jeho podivínské názory na potraty nebo homosexualitu, jichž je vyhlášeným odpůrcem, v Obamově výběru sehrály roli jeho zahraničněpolitické postoje. Je proti americkému vojenskému zasahování kdekoli a z jakýchkoli důvodů, zato horlivě pléduje pro časově neomezená diplomatická vyjednávání s Íránem, Asadovou Sýrií, Severní Koreou nebo teroristickou organizací Hamas. Pochopení pro ušlechtilé pohnutky těchto režimů by nemělo být zkaleno žádnými jejich činy.

Právě nedostatek tolstojovského smyslu pro neodporování zlu násilím vyčítá Chuck Hagel Izraeli a v působení židovské lobby vidí příčinu toho, že ani Spojené státy neumějí ochotně nastavovat druhou tvář, když dostanou facku.

Další aparatčik a dokonce šéf úřadu Bílého domu Jack Lew se má stát novým ministrem financí Spojených států. Tímto gestem prý ukázal Barack Obama, že v bitvě o rozpočet nehodlá ustoupit ani o píď. Označit vztahy Lewa s republikány v Kongresu za napjaté by znamenalo neříct nic: žádné vztahy mezi nimi jednoduše neexistují. Jak řekl v televizi CNBC jeden z republikánských senátorů: " S tímto člověkem my vůbec nemluvíme." Konflikt mezi Jackem Lewem a republikány se vyostřil během nedávných sporů kolem rozpočtové krize známé jako fiskální útes. Lew podle svých odpůrců se řídil výlučně zásadou "řekněte mi, co chcete, a já vám řeknu, proč jsem proti".

Ve Washingtonu se Lew těší pověsti dobrého experta v rozpočtových a finančních otázkách, jehož loajalita vůči prezidentovi je ještě větší než jeho profesionalismus. Avšak jeho jmenování stejně tak jako nominace Chucka Hagela na post ministra obrany sotva pomůže oslabit pnutí ve vztazích mezi prezidentem a republikánskou částí Kongresu. Spíše to znamená vyhrocení těchto vztahů až na ostří nože, neboť žádná ze stran si nemůže dovolit prohru. Období, které nyní na Spojené státy čeká, bude nepochybně velmi turbulentní. Ve světě doutná velké množství konfliktů, jež hrozí rychlým samovznícením. Složení nové vlády však naznačuje, že prezident Obama spíše než na ofenzivu připravuje svou zemi na dalšímu ústup z pozice hlavní světové velmoci. Jeho vítězství při prosazení svých nominantů v Senátě tudíž nemusí znamenat výhru pro Spojené státy.