V úterý 5. února se v Americe uskutečnil rekordní počet utkání v prezidentských primárkách: rozhodovalo se v téměř polovině všech padesáti států, v každém z nich poněkud či podstatně odlišným způsobem, kdy pak počet získaných hlasů nemusí odpovídat počtu získaných delegátů, kteří na vrcholném sjezdu se budou dohadovat a rozhodovat o vítězi. Na straně Demokratů je k nominaci potřeba získat 2 025 hlasů, Republikáni potřebují 1 191 hlasů.

Tyto úterní výsledky přinesly všelijaká překvapení, se zřetelným vyjasněním pouze mezi Republikány: značný předstih senátora Johna McCaina mu nominaci prakticky zaručil, zejména, když dva dny poté konkurent Mitt Romney, s pramalou nadějí na úspěch a rovněž s vadnoucí ochotou utrácet na kampaň další vlastní miliony, ze soutěže odstoupil.

Značně jiná je ale situace mezi Demokraty. Tam utkání Hillary Clintonové, první ženy kandidátky, a Baracka Obamy, prvního kandidáta černocha (přesněji, poločernocha) dopadlo perfektně nerozhodně, fifty-fifty, půl na půl.

Oba soupeři nás obohatili optimistickými projevy. Hillary zářila nad svým vítězstvím ve dvou nejpočetnějších státech Unite – Kalifornií, disponující 441 delegáty, a New Yorkem s 281 delegáty – a tuze sladkým triumfem v Massachusetts (121 delegátů), jehož oba senátoři spolustraníci, John Kerry a Edward Kennedy, ji zradili podporou Obamy. Zejména Kennedy zabolel přirovnáváním svého zavražděného bratra,.bývalého prezidenta, k Obamovi. A totéž učinila Caroline, dcera legendárního J.F.K.

Obama sice nezvítězil v Kalifornii a New Yorku, ale ve větším počtu států, zejména v těch se systémem caucus, kde voliči mají víc příležitosti se s kandidáty osobně setkat a si je ohodnotit.

Pořádný tedy zádrhel, sdělovací prostředky mají hody, mediální rozumbradové si lebedí ve svých analýzách s mnohdy jen jepičí trvanlivostí. Zahrnuti jsme analytickými diagnozami o příčinách větších či menších preferencí mezi ženami, menšinami, kterým směrem tíhli voliči vzdělanější a majetnější, víc či míň nábožensky orientovaní, s jak značnými regionálními rozdíly, kolik toho že se mělo či aspoň mohlo předpokládat, ale nepředpokládalo, jak asi bude probíhat druhý poločas, kolik peněz na výlohy si ten který kandidát ještě asi vyškemrá. A kam a proč se vytratila ta obrovská převaha podpory pro manželku bývalého prezidenta, o níž donedávna ani jeden z prognostiků nepochyboval.

Dva dny před primárkami (3. února 2008), v nedělní příloze The New York Times Magazine, autorka Linda Hirshman uveřejnila rozbor s názvem „Šestnáct způsobů, jak posuzovat ženské voličky“. Zatímco muži se víc zajímají o mezinárodní, národní a místní politiku, ženy údajně dávají přednostirshman uveřejnila stHirschman tématům jako je rodina, zdraví, kultura, zábava, zločinnost a počasí. Již od roku 1964 ženy svou účastí ve volbách předčí své mužské protějšky – v posledních prezidentských volbách 2004 to byla převaha 54% proti 46%. To také platí v případě černošské menšiny (12% proti 10%) . Tento rozdíl (tzv. gender gap) se poprvé zřetelně projevil ve volbách 1980, kdy zvítězil Ronald Reagan – jeho podporovalo o 8 procent víc mužů než žen.

Jakási spolehlivá vaginální solidarita však neexistuje. Tentokrát v primárkách v Iowě, státu s oním caucus systémem, 35% voliček dalo přednost Obamovi proti 30% hlasujícím pro Hillary. Ale několik dní poté, ve státě New Hampshire, žena od žen získala 46% hlasů, kdežto muž Obama pouze 34%. Hillary podporují spíš ženy starší, kdežto mladá generace, zejména s vyšší vzděláním, fandí Obamovi.

Jiná je ale situace v případě loajality rasové menšiny. Ve státech jako Jižní Karolina či Georgia (delegátů 103), Obama mohutně zvítězil, tam získal kolem 80 procent černošských hlasů. Notný to tedy rozdíl od původního zdrženlivého vztahu k Obamovi, který přece jen není někdo zcela z jejich řad – matku má bělošku, se svým předčasně zemřelým keňským otcem se od svých dvou let života neviděl, není potomkem či přesněji prapraprapotomkem někdejších, z Afriky nedobrovolně přivezených otroků, a nedostávalo se mu podpory z řad černošského politického establishmentu. V kontrastu s oněmi „profesionálními černochy“ typu Jesse Jacksona, který o prezidentskou nominaci usiloval v roce 1984 na platformě těch permanentně ublížených, za žádnou cenu uspokojitelných, se sloganem “Teď přišel náš čas!“ , čímž si ovšem zaručil dokonalé fiasko svých ambicí, Obama naopak nezdůrazňuje svou jinakost a opakovaně tvrdí, že všichni jsme Američané, bez rozdílu zabarvení pokožky. Takovým postojem si ovšem získává popularitu v bělošských,dosud většinových kruzích.

(Leckdo ale vznáší otázku, do jaké míry to je výraz jeho autentického přesvědčení, či pouze chytrá, balamutící taktika. Pochyby totiž působí jeho postoj k oné hodně sporné politice tzv. affirmative action – rasovým preferencím, což mělo být jen dočasné, remediální opatření, popírající základní americký princip a ústavní záruku posuzovat jedince podle jeho osobních kvalit a ničeho jiného: jenže tato dočasnost „kladné akce“ již trvá čtyřicet roků, dobu téměř dvou generací, bez příliš viditelného pozitivního dopadu a většinové společnosti již dochází trpělivost. Jenže stanovisko Obamy v této ošemetné záležitosti mi poněkud připomíná postoje některých českých předáků této sametové doby: pravicová slova, levicové činy. Obama totiž v senátu prozatím vždy hlasoval ve prospěch zachování těchto již přežitých a v mnohém i diskreditovaných preferencí. Zajímavě se vyjádřila Maya Seotoro-Ng , Obamova polosestra z téže bělošské matky. V interview NYT Magazine prohlásila, že je buddhistka a na rozdíl od svého bratra, který se pokládá za černocha, ona je hybrid a docela jí to vyhovuje.)

Do kampaně se s velkou vervou vložil Bill Clinton ve prospěch své jím pravidelně podváděné manželky, bez jehož přičinění by se přece nikdy nebyla stala senátorkou, natožpak teď uchazečkou o nejvyšší úřad v zemi. Bývalý prezident je stále mocným magnetem mediální pozornosti, jenže svou, jen obtížně zkrotitelnou energií jí prokazuje službu spíš medvědí. To prokázal během primárek v Jižní Karolině, kde, možná ne z vlastní iniciativy, ale rozhodně s jeho souhlasem, se do oběhu dostalo očerňování Obamy, že kdysi prý holdoval drogám, že asi je to muslim, že on vlastně není moc odlišný od předchůdce podvodníka Jesse Jacksona. Tím ale mnoho bělošských hlasů své manželce nepřilákal, ale značně si potřísnil vlastní reputaci v černošských kruzích, které ho přece považovaly za „svého prvního černošského prezidenta“. Však on to byl, kdo důsledně obhajoval oprávněnost preferenčního prosazování černochů – v přijímání nekvalifikovaných na studia , ke škodě víc kvalifikovaných kandidátů, leč s jinou pokožkou, k přednostem v zaměstnávání, v poskytování vládních zakázek menšinovým podnikům, a tak dlouze dále – a kdo s něčím takovým nesouhlasí, je vlastně rasista. Bill Clinton prosazoval „hojení“ (healing), horlil proti „zlu nevědomé zaujatosti“ (evil of unconscious bias), ale nyní v utkání mezi jeho manželkou a příslušníkem oné tolik jím preferované minority, jeho princip o nutnosti měření nestejným metrem je zapomenut, platit jaksi nemá.

Jeho verva s dopadem rozšlapání přemíry křehkého, háklivého porcelánu přiměla mnohé předáky z kruhů Demokratické strany ho pokud možno poněkud utlumit a v posledních pár dnech jeho viditelnost na televizní obrazovce povadla.

V onom důležitém úterý jeho choť Hillary se oprávněně radovala z již zmíněného velkého vítězství v Kalifornii, k němuž značně přispěli oni Hispanics či Latinos , mohutnící menšina, již početnější než černoši a v nedlouhé budoucnosti získající absolutní většinu ve státě. Ti velkou většinou hlasovali pro Hillary, což byl zejména hlas proti Obamovi, poněvadž v jejich očích to je především černoch, reprezentant méně početného, ale politicky daleko vlivnějšího etnika. A taková disproporce tam dost oprávněně leckomu vadí. Ještě výrazněji se averze projevila v preferencích voličů asijského původu.

Zmínku si zaslouží oprávněná námitka s celonárodní platností, totiž onen nepotismus, představa, že v zemi s tak důsledně antimonarchistickou tradicí by se po osmi letech pobytu v Bílém domě měl tento druh dynastického vladaření zachovat po dalších osm roků.

V prozatím poslední celonárodní televizní debatě vzešla otázka o eventualitě onoho dream team - ideálního partnerství Hillary a Obamy v roli prezidentské a viceprezidentské. Břitká komentátorka Maureen Dowd vyjádřila (NYT, 3.2.2008) všeobecně sdílenou skepsi, že přece by vládli manželé Clintonovi a pokud by Obama byl takolik pošetilý přijmout potupnou roli pátého kola u prezidentského vozu, přeptat by se měl Ala Gora, absolventa takové zkušenosti.

Bill a Hillary, nevyhnutelná představa vládnoucího dua. „The Billary Road to Republican Victory,“ je název dlouhé jedovaté stati levicově orientovaného komentátora Franka Riche (NYT, 27.1.2007). Prognostici se shodují v názoru, že Republikáni přivítají nominaci Hillary, již jejich kandidát McCain má větší naději porazit než kdyby oponentem byl tento zajímavý Obama.

Teď ovšem před sebou máme druhý, též finančně náročný poločas. Velmi významné budou výsledky utkání zejména v Texasu, Pennsylvánii a Ohiu.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče