Až na nemnohé výjimky askétů a poustevníků, pozemšťan zpravidla dává přednost bohatství před chudobou. Proto to člověčí usilování pilných včeliček – poctivě či méně ctnostně, ať už výhodným sňatkem či vyloupením banky. Většina z nás asi přece jen dá přednost cestě zákonné: tedy nikoliv koně ukradnout, ale vsadit si na něj v Chuchli.

Imunita vůči takovým pokušením se ovšem liší. Dopustím se generalizace tvrzením, že nikdo se nezdá být víc posedlý sklonem k hazardním hrám, než velikánský čínský národ. Tyto vášně si rozvezl i do zámoří. Však stačí vejít do herny leckde ve světě a potvrdit si předpoklad o nadměrné reprezentaci asijského živlu.

Amerika, země postavená na protestantských puritánských základech, hleděla na tzv. game of chance, čili na sázení, hazard, značně nevraživě. I mimo zákon je stavěla. K značným změnám došlo až začátkem dvacátého století, hodně zásluhou proslulého gangstera. Bugsy Siegel prosadil otevření kasina v pouštním státě Nevadě, kde kromě pěstování ovcí se nic moc vzrušujícího neudálo. Od těch dob ale kdysi nevábný městys Las Vegas se rozrostl v náramnou oázu lákající miliony návštěvníků z přemnohých končin. Dokonce i mezinárodní teroristé, islámští fundamentalisté, si ji údajně vyhlédli jako správný symbolický cíl k třeskutému zásahu.

Teď již ale není třeba se pachtit do takové dálky v nevadské poušti. Například obyvatelům v newyorské oblasti stačí zajet do Atlantic City v sousedním státě New Jersey. Mezi tamějšími zdroji neřestného pokušení vyniká kasino jménem Taj Mahal, výtvor v pramálo vkusném provedení. Zasloužil se o něj Donald Trump, miliardář, poté bankrotář, pak znovu magnát a dokonce prezident – nelze se v tom snadno vyznat. Tolik je jisté, že s našinkyní Ivanou se rozvedl a znovu se oženil s další krasavicí.

Řadu svých soudních sporů rozkošatil žalobou úřadů povolujících hazardní hry na indiánských rezervacích. Tato nekalá konkurence pak ujídá ze zisku oněch Donaldů Trumpů.

Legální status rezervací je komplikovaná, nesnadno pochopitelná záležitost: kmeny krášlí titul „suverenních národů“, některé dokonce usilovaly o přijetí za členy OSN. Suverénními subjekty mezinárodního práva ovšem nejsou a být nemohou. Nicméně na jejich území neplatí řada amerických zákonů. Být Indiánem s adresou na rezervaci, neplatil bych nepříjemné federální daně, ale pobíral bych o to příjemnější federální požitky. Náčelníci si správně spočítali, že právě kasina mohou být kýženým rohem hojnosti. (Přiživit se snaží všelijací outsideři a některým bledým tvářím se tak znamenitě daří v roli manažerů, konzultantů, parazitů.)

Značný tedy posun hodnot a posuzování hříchu v národě. Sází se na koníčky, na chrty. Na řece Mississippi jsou teď v provozu kasina na lodích připomínajících dobu Marka Twaina. Státům též došlo, že jimi provozované loterie budou velmi vítaným zdrojem příjmů do jejich pokladny. S novinkou započal chudobný stát New Hampshire v roce 1964 a teď už se přidaly všechny ostatní, s dvěma výjimkami – Utah, sídliště zbožných mormonů, a stát Havaj, kde si zřejmě vystačí s jinými druhy radovánek.

Media se předhánějí se zviditelňováním výherců s výhrami ve stále rostoucí rekordní výši. Nestačí již získat milion, ale stovky milionů dolarů. Takové rekordy lze ale považovat za značné minus: to se pak pravděpodobnost výhry přece důkladně snižuje, blíží se k nule. Proč raději nerozmělnit takové superjmění stanovením maximální hranice třeba pouhého jednoho milionu a tím potěšit dalších několik set podílejících se šťastlivců? Půvabu loterií rovněž škodí skutečnost, že výhry postihuje dost kruté zdanění.

K značným penězům, bezpracnému zisku, se lze dostat i jinak. Nikoliv nezákonně, ale soudní cestou. Například v New Yorku jakýsi Bernard McCummings při pokusu o loupež neuspěl, policajt ho střelil a zasažený lupič přesto dosáhl svého: soud mu přiznal náhradu škody ve výši 4 milionů a 800 tisíc dolarů.

Ano, tuze populární je někoho za cokoliv zažalovat. Pouhá hrozba často postačí k mimosoudnímu vyrovnání za tučný peníz. Tučný John Rossi, zaměstnanec v prodejně s náhradními automobilovými díly, dostal výpověď kvůli své víc než dvoumetrákové váze. Jeho advokátka jménem Barbara Lawless (lawless = nezákonný, bezuzdný) úspěšně argumentovala, že tlouštka je disability – handicap, a na takovou diskriminaci máme přísné paragrafy.

Chirurgické zvětšování ňader (tzv. silicone implants) již podstoupily miliony žen. Časem ale použitý materiál projevil svou nedokonalost a jeho tři výrobci souhlasili poskytnout náhradu škody v celkové výši 3 miliard a 700 milionů dolarů. Poté tedy hory peněz rozpočítat podle počtu přihlásivších se žen, s největším podílem ovšem rezervovaným pro supy advokáty.

Bez zásahu nože s následnými komplikacemi se lze obohatit nařčením ze sexuálního harašení. Za jedno poplácání zadečku pak pořádně otevřít prkenici.

Nejsem žena, nikdo mě neplácá. Mohl bych se pokusit o nápodobu teď již slavné stařeny Stelly Liebeckové, která si u McDonald’s v Albuquerque, New Mexico, koupila šálek kávy a jí se polila. Poněvadž čerstvě vařená káva byla vřící, soudní porota tento pro ni zřejmě překvapivý úkaz ohodnotila povinností náhrady škody ve výši 2,7 milionu dolarů.

Nejsnáz se lze obohatit na úkor eráru. Méně majetné obyvatelstvo má nárok na tzv. food stamps, poukázky, za něž si lze v supermarketech nabrat zboží vrchovatě. S tím se konají švindly odhadované ve výši čtyř až šesti miliard dolarů ročně.

Obrovské množství peněz se získává falešným daňovým přiznáním, s požadavkem o refundaci od federálního úřadu, jehož kompjútr zpravidla bez váhání vystaví a odešle šek v požadované výši. Jeden manželský pár ve Švýcarsku si takto rok co rok požadoval a rok co rok z Washingtonu obdržel půl milionu dolarů. Mezi příjemci této štědrosti byl se značným zpožděním přistižen odsouzený podvodník, který si takto přivydělával z chládku své vězeňské kobky a tam mu platby řádně docházely.

Federální vláda si počíná veleštědře k prospěchu důlních společností. Nevylučuji, že dodnes platí stařičký zákon z doby prezidenta Ulyssese S. Granta (1869-1877) o poskytování půdy za míň než za babku – totiž dva a půl dolaru za akr. V době Clintonova prezidentování jedna kanadská – tedy cizí, neamerická – společnost koupila za 10 tisíc dolarů důl se zásobami zlata odhadovanými na 10 miliard dolarů. Ministr Bruce Babbitt, který měl tyhle záležitost v referátu, značně láteřil a nebylo mu to nic platné.

Návštěvník z Řecka strčil pár mincí do automatu v Las Vegas a vypadl mu milion. Větší pravděpodobnost úspěchu slibuje věrná služba v bohatém domě. Když zemřela miliardářka Doris Duke, svého sluhu potěšila odkazem doživotní penzičky ve výši půl milionu dolarů ročně.

K O N E C