22.10.2019 | Svátek má Sabina


USA: Peklo kapitalistického zdravotnictví

30.8.2007

Součástí právě přijatých reformních kroků současné vlády jsou i reformy týkající se zdravotní péče. Mnozí odpůrci těchto změn mají hrůzu z privatizace zdravotnických zařízení a systémů pojištění a jejich strach je podněcován různými články a zprávami lidí, kteří měli co činit s „kapitalistickým“ zdravotnictvím na západ od nás. Chtěl bych zde reagovat na článek v Respektu Zpátky u vrat do pekla socialistického zdravotnictví od paní Lenky Rubensteinové, která žije už několik let na Manhattanu a která z několika návštěv u zubaře a u všobecného lékaře zná zdravotnický systém v USA natolik, aby dokonale mohla postrašit české čtenáře a varovat je před tímto americkým horrorem. Pokud se odhodláte číst dále, myslím, že bude nutné si její článek nejdříve přečíst.

Předpokládám tedy, že jste si zmíněný článek přečetli a čekáte teď, co mám na mysli. Než její dílo ohodnotím (přesto že obsahuje i některá smutná fakta) jako elaborát plný nepřesností, polopravd a výmyslů, chtěl bych předeslat, že mám, bohužel, se zdravotnictvím v USA dosti zkušeností. Žiji tam už od ledna 1969, kdy jsem přiletěl na Kennedy airport s manželkou, dvěma dětmi a třiašedesátiletou matkou, která brzy onemocněla a prodělala postupně tři operace během pěti let. Byla hospitalizována jednou na Manhattanu, jednou v Brooklynu a potřetí v Jersey City. Neuměla slůvko anglicky, tak jsem hodně času strávil při ní, dokonce i několik nocí. I manželka byla třikrát v nemocnici dvakrát operována, v nemocnicích v New Jersey a v Oregonu. Syn byl na operaci také dvakrát, v New Jersey a Oregonu, dcera na těžké operaci v Kalifornii, s tou jsem strávil osm dní a nocí na ICU (Jednotka intensivní péče) a potom tři týdny na pokoji, kde mi nemocnice zřídila lůžko vedle dceřina, takže jsem měl vše po celou dobu jako pod drobnohledem. Nakonec jsem si i já, abych nebyl pozadu, nechal si vyměnit obě kyčle. Kromě toho všeho, samozřejmě, byly i další návštěvy u zubařů a lékařů všeho druhu, od praktických po různé specialisty. Nikdy jsem neměl pocit, že jsme jakousi „tržní komoditou“, jak píše paní Rubensteinová, nikdy jsem neměl pocit, že jsme nějak odbýváni, ale úplně naopak, vždy jsem se setkal, kromě kvalitního ošetření a léčby (což je nejdůležitější) i s ochotou, přívětivostí a trpělivostí při důkladném vysvětlování shledaných diagnóz a postupech zamýšlené léčby. To platí jak o pomocném personálu, tak o samotných lékařích. Nikdy jsem neviděl, že by se lékař podíval na hodinky, jestli už s námi není nějak déle. Při troše pozornosti musí čtenář v článku paní Rubensteinové najít řadu nepřesností a odporujících si tvrzení a jasnou snahu - tak mi to připadá - vylíčit vše negativně jazykem velmi podobným těch „proslavených“ novinářů – dopisovatelů z padesátých, šedesátých let typu Porybný a spol. Tito za tyto služby byli placeni. Co vedlo paní Rubensteinovou k napsání takového zavádějícího článku, je mi záhadou.

Jednou z chyb kterých se takoví pozorovatelé dopouští, je fakt, že se odváží presentovat „fakta“ o „Americe“ po návštěvě New Yorku, Floridy nebo Pensylvanie a pod., aniž by si uvědomili, že USA jsou federální republikou padesáti států, států se svými vládami, svými specifickými zákony a ústavami. Čili mnohé z toho, co platí třeba v New Yorku, nemusí platit v Kalifornii nebo Oregonu. Pravda, Medicare, Medicaid a Social Security jsou záležitostí federace a výše i podmínky jsou více méně stejné v celé unii.

Medicare je zdravotní pojištění důchodců a její část A – hradí část výdajů za pobyt v nemocnici , část B – výdaje za vše spojené s vlastní léčbou a část D – léky. Na tyto platby má nárok každý automaticky při odchodu do důchodu ve věku 65 let. Výjimkou jsou případy invalidů, kde věk nerozhoduje. Je doporučeno, a většina tak činí, si připlatit tzv. Medicare Supplement Insurance, jakési připojištění, které platí vše, co základní pojistka neobsahuje.

Medicaid je zcela něco jiného a má na něj nárok občan USA (nebo osoba se statutem uprchlíka) s nízkým příjmem a osoby nemajetné. Do majetku se nepočítá případný vlastní dům, některé druhy životních pojistek a jeden automobil. Kdo do této kategorie spadá, určuje zákon a většinou jsou to příjmy pod tzv. životním minimem. Medicaid potom platí prakticky všechno.

Být pojištěn není povinné (což já vidím jako jednu z četných chyb) a je pravdou, že téměř 40 milionů (ne padesát) Američanů pojištění nemá. Ale proč je nemá?! Znám několik lidí osobně, kteří pojištění nemají, spoléhají na pomoc štěstěny nebo pána Boha a mnozí počítají s tím, že jim, dle federálního zákona, nesmí být léčba odmítnuta. (V každém zdravotnickém zařízení musí být vyvěšena vyhláška, kde je napsáno, že pacientu nesmí být odepřeno ošetření na základě rasy, pohlaví, etnické příslušnosti nebo platební neschopnosti.) Každá nemocnice má fondy, ze kterých jsou takové případy placeny. Z čeho asi jsou tyto fondy tvořeny? Z pojistek svědomitých lidí, kteří pamatují na zadní kolečka. To vysvětluje skutečně vysoké částky pojistného, které se opravdu pohybují kolem pěti set za osobu nebo i více. Poznal jsem i takové lidi, kteří s jakousi hrdostí prohlašovali, jakkoliv je to podle mě krátkozraké, že nemají zájem o jakékoliv pojištění, že je na nich svobodně se rozhodnout a že si vše případně zaplatí. Vypočetli mi, kolik ušetřili za 30 let, kdy neplatili žádné pojištění, kde se čtyřmi dětmi potřebovali lékaře jen jednou, když si kluk zlomil někde ruku. (Ruka stejně srostla sama.)

Finanční spoluúčast je samozřejmá. Za každou návštěvu se zde zaplatí 15 – 20 USD, což je „novinka“ posledních asi patnácti let, předtím to nebylo.

Mé zkušenosti potvrdí fakt, že v USA je nejdražší zdravotní péče na světě. Lze to najít v občas uveřejňovaných statistikách. Ponechám stranou, jestli je to správné či potřebné, ale to, co jsem ve zdejších nemocnicích viděl a sám zažil, je opravdový přepych. Jednolůžkové pokoje s vlastní koupelnou, klimatizací, televizí, telefonem, lůžkem nastavitelným ovladačem, denně převlíkané atd., v čekárnách u lékařů pohodlná křesla, nemocnice se předhánějí v nabídce nejmodernějších zařízení a různých služeb (přednášky, výstavy apod.) … tam lze vidět konkurenční tlaky, ale pacient rozhodně nemůže mít pocit, že je tržní komoditou (slova paní Rubensteinové) právě naopak - lékaři a personál se snaží všemožně co nejdokonaleji pacienta obsloužit, což možná má původ v teorii konkurence a v tržních mechanizmech, ale časem se to stalo už jakýmsi normálním standardem. To vlastně neplatí pouze ve zdravotnictví, ale i v jiných (a všech) oblastech života ve svobodném podnikání. To je to, nad čím mnozí návštěvníci a rozumbradové z Česka kroutí nechápavě a překvapeně hlavou. Vlídnost, tolerance, trpělivost, úslužnost a úsměv, vlastnosti, které se z české životní praxe za těch dlouhých 40 roků budování socialistického člověka postupně vytratily.

Pan Rubenstein platí, jak píše jeho paní, „tisícovku“ za pojištění, což je jistě bolestivé, navíc za tak mizernou péči v kapitalistickém zařízení, a proto se nedivím, že se odhodlala až do smrti si platit pět stovek korun českých za tak úchvatnou péči v zařízeních českých. Její zkušenosti v institucích na Manhattanu jsou přinejmenším podivné a jejich líčení u mě vzbuzují pochybnosti o poctivých úmyslech této paní. Chodí prý do „nóbl“ ordinace na Madison Avenue, kde ale dělají jen běžnou údržbu – malé plomby. Musela ke specialistovi, který jí za 10 minut provedl tzv. root canal (trhání nervu, jak píše) a k jejímu údivu jí dal jen provizorní plombu. Zde vidíme hned několik záměrných nesmyslů (výmyslů). Je vyloučeno, aby specialista dokázal tento zákrok provést v deseti minutách. Vím ze zkušenosti, že to trvá minimálně půl hodiny a součástí celého úkonu je provizorní plomba, kterou se na pár dní zakryje vložka s léčivem. Následuje nutně další návštěva, či více návštěv, kdy se vše zkontroluje a permanentně zaplní.

Mělo by smysl rozpitvávat článek paní Rubensteinové odstavec po odstavci? Její čekání v čekárnách často prý celé hodiny … (Nikdy jsem nečekal více jak 15 minut. Je tu jakási hrdost ordinace, že promptně pacienty odbavují. Několikrát jsem viděl nápis žádající pacienty, aby upozornili úřednici v případě, že čekají déle jak 5 minut!) Nebo její tvrzení o …naprostém nezájmu lékařů a personálu o pacienta… (to je opravdu absurdní!). Nebo že faktury za lékařské služby chodí pacientovi domů a že jsou skoro vždycky špatně, a to vždy v neprospěch pacienta… Pravdou je, že pacientům chodí kopie faktur, aby měli kontrolu, co je za ně pojišťovnou placeno! Nikdy jsem tam nenašel něco chybně. Paní dokonce píše, že by na tom byli líp, kdyby pojištění neměli!? Vždyť je může zrušit a jezdit do Česka. Za tu tisícovku by měla letenku tam i zpět.

Ne, myslím, že to stačí. I čtenář, který v USA nebyl, musí seznat jasný úmysl paní Rubensteinové: dehonestovat zdravotnictví v USA. Jistě si musel všimnout, že v celém dosti dlouhém článku nenašel jedinou pozitivní věc.

Je toho hodně, co bude nutné v americkém systému „reformovat“, zlepšovat. Toto je stálý proces. Je to často předmětem diskuzí a sociologických úvah. Ale takový proces je, myslím, přirozený a je výsledkem neustálého vývoje a změn ve společnosti a neustálým vývojem a zlepšováním lékařských metod, technologií a vědy. To, co si vymyslela paní Rubensteinová by byly prkotiny, i kdyby byly pravdou.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.