Odcházející americký prezident Barack Obama prohlásil, že pokud by on byl soupeřem Donalda Trumpa, zcela jistě by vyhrál. Jeho politická vize je podle něj správná.

Obamův příklon k nerealistické politice založené na jeho „vizích“ stál Spojené státy kromě ztráty mezinárodní prestiže i současnou krizi důvěry ve washingtonský establishment. Obama se aktivně zapojil do kampaně demokratické kandidátky Hillary Clintonové a ani jeho „pomoc“ nakonec pro její zvolení nestačila. Clintonová sice získala napříč USA téměř o tři miliony voličů více, rozhodující se ale pro její porážku staly porážky ve státech amerického Středozápadu, o kterém se hovořilo jako o „rezavém pásu Ameriky“. Rozpadající se továrny v tomto regionu nahradil levný dovoz z Číny a Trump se v těchto státech mnohokrát vyjádřil tak, že na čínský dovoz zavede vysoká cla a to povede k obnově průmyslu v USA. Uvidíme.

Nicméně Obamovo sebevědomé prohlášení o tom, že „ON“ by s Trumpem zcela jistě neprohrál, je kromě jasného Obamova příklonu k „mesiášství“ velmi kruté i k Hillary Clintonové. Nechá se totiž vykládat i tak, že Clintonová „nedostatečně využila potenciál Obamova odkazu“ a nebyla vlastně vhodným kandidátem demokratů. Přesto bych se v této věci přikláněl k velké střízlivosti. Obamova nepřímá kritika Clintonové je totiž produktem jeho sebestřednosti. Jestliže americké zákony neumožňují jakémukoliv prezidentovi obhajovat mandát potřetí, je naprosto iluzorní hovořit o něčem, co americké zákony nedovolují. Je pravděpodobné, že by se řada amerických prezidentů po 2. světové válce, pokud by jim to zákon umožňoval, stala i potřetí vítězem voleb. Není mi ale známo, že by se kdokoliv z Obamových předchůdců nechal unést a tvrdil, že by „ON“ vyhrál volby, pokud by kandidát jeho strany prohrál. To je neuvěřitelná sebestřednost hraničící s hlubokou ignorancí skutečnosti.

Vidím vlastně jediného politika, který snese s Obamou srovnání. Tím byl poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov. Byl tak přesvědčen o správnosti své politiky, že se naprosto (a pro nás naštěstí) vykašlal na realitu a komunistický blok se mu doslova a do písmene rozpadl pod rukama. Nástupem Obamy nastal podobný proces. Dlouhodobí američtí spojenci se stali terčem kritiky a se zapřisáhlými odpůrci americké demokracie se Obama „usmířil“. Neuspěl ale v očekávané roli vůdce Západu. Ruskou intervenci na Ukrajině „řešila“ Angela Merkelová a Francois Hollande. Irák se po stažení amerických vojsk proměnil v sídlo Islámského státu, íránský režim, podporující syrského diktátora Bašára Asada, který prokazatelně použil proti obyvatelům svého státu chemické zbraně, slaví spolu s Ruskem na syrské frontě vítězství proti „umírněným“ rebelům podporovaným USA. A nakonec i teror v Evropě je jen produktem fatálně Obamovy neúspěšné politiky, a to nejen v Sýrii.

Obama byl světovou levicí vyzdvižen na piedestal mírotvorce ihned po nástupu do úřadu prezidenta a byl oceněn Nobelovou cenou míru za svou politickou vizi (mimo jiné prezentovanou v plné „kráse“ u nás v Praze v roce 2009). Jak to tak bývá, svět 2016 je svědkem pokračujícího nástupu ruské imperiální politiky, která pragmaticky využila Obamovo „stahování“. Víra Baracka Obamy v jeho politiku je sice hodná zřetele, nesnese ale jakoukoliv kritiku z pohledu amerických politických cílů, potažmo cílů Západu. Obama jako svůj vzor uváděl při svém nástupu do úřadu svého významného předchůdce Ronalda Reagana. To byl také vizionář, který dokázal rozbít svět bolševiků, ačkoliv mnoho lidí na Západě i na Východě věřilo, že rozdělení světa mezi demokratický Západ a komunistický Východ je „nevratné“. Využil k tomu slabosti svého protivníka.

Návrat Ruska do pozice světového hegemona po dekádě úpadku ruského vlivu se zdařil díky pragmatické politice Ruska v éře Vladimira Putina, který také využil slabosti svého protivníka. Jediným štěstím pro Spojené státy je silná tradice, na kterou může navázat nově zvolený americký prezident. Ještě pár let Obamovy politiky a USA v současné podobě by to nemusely přežít.