Jedním z prvních závazků, které Obama vyslovil se záměrem vyspravit pošramocenou reputaci zbylé supervelmoci, byla likvidace podivného věznění Guantánamo. Enkláva na Kubě, ostrově svobody, pronajatý pozemek na základě stařičké smlouvy, jejíž platnost Fidel Castro neuznává a pravidelně placené nájemné v dolarech odmítá přijmout.

Před víc než rokem (Guantánamo – co s ním?, NP, 11.12.2007) jsem psal o této údajné mučírně neodlišitelné od nacistických vyhlazovacích táborů, ač tedy, dle údajů týdeníku Time (16.10.2006:20), vězni dostávají stravu v denní normě 4200 kalorií, což je o 1200 kalorií víc, než kolik postačí k zachování původní váhy, s výsledkem, že v průměru každý zajatec tam získá 20 liber váhy, téměř deset kilogramů. Zajatcům se dostane oblečení v oranžové barvě, nikdo jim nevnucuje vepřové, k dispozici mají Korán jakož i ukazatele směru, kterým je Mecca, takto jim umožňovat při několikadenním pravidelném modlení. Lze tam dokonce získat bezplatnou léčebnou péči, na kterou američtí občané neteroristé nemají nárok. Tak nám potvrzuje terorista Abdullah Massoud (v New York Times představen jako „bojovník za svobodu“), který při explozi v Kábulu přišel o nohu. Jeho věznitelé v Guantánamu mu pořídili protézu za 75 000 dolarů z peněz daňových poplatníků. (A po propuštění zákon Americans With Disabilities Act by mu zaručil právo přednostního parkování, aby mohl přednostně klást potřebné bomby.) Ženevská konvence z roku 1949 o statusu válečných zajatců – P.O.W., Prisoners of War – stanoví pravidla, že na takový nárok má pouze člověk, který měl na sobě uniformu, označení hodnosti a příslušnosti k organizované jednotce a nosil zbraň otevřeně. Když padne do zajetí, šaty vskutku dělají člověka a rozhodnou jeho osud. V civilu či v přestrojení do nepřátelské uniformy je pokládán za špiona, nezřídka pak trestaným smrtí. (Například osud Němců dobrovolníků za druhé světové války, kteří na západní frontě se pokoušeli o diverzi v uniformách Američanů.)

Partyzán v převlečení za sedláčka v černém pyžamu (Vietnam) byl chráněn svou anonymitou, na rozdíl od nepřítele v uniformě, viditelného, zřetelného. Výhoda této anonymity je pak neblaze kompenzována rizikem trestu v případě zajetí.

Zásluhou tlaku ze Třetího světa došlo k značnému zpolitizování těchto principů. Na foru OSN se začala prosazovat beztrestnost podle druhu kauzy a jejího ideologického zhodnocení – beztrestnost bojovníků za dekolonizaci dnes již téměř neexistujících kolonií, ať už by jakkoliv jednali a mezinárodní právo sebevíc porušovali. A táž de facto imunita by se tedy měla vztahovat na džihádisty, islámské fundamentalisty. I když třeba uřezávají hlavy nevhodným civilistům, kladou výbušniny do restraurací či mateřských škol.

Wesley K. Clark, dřívější hlavní velitel jednotek NATO, jimž se podařilo vyřešit válku v Bosně, napsal zásadní článek (The New York Times, 8.8.2007) s názvem „Why Terrorists Aren’t Soldiers“ - proč teroristé si nezaslouží být pokládáni za vojáky. Rozdíl těchto dvou kategorií býval zřetelný, nezpochybitelný, ale od doby 11.9.2001 došlo z iniciativy Washingtonu k semantické metamorfoze, mlžení, s výsledkem, že příslušníci al-Kájdy, všelijací džihádisté, místo aby se s nimi zacházelo jako se zločinci (criminals), jimiž ovšem jsou, se z nich stali tzv. unlawful combatants („nezákonití, neprávoplatní bojovníci“). Clark oprávněně nesouhlasí se stanoviskem povyšovat teroristu na úroveň vojáka dodržujícího zákony, dovolená pravidla válečného konfliktu.

Jestliže však nedošlo k původnímu spěšnému odstřelení teroristů hned po jejich zatčení, co teď s nimi? Někteří zarputilci pokračují vášnivě zdůrazňovat, že při první příležitosti znovu budou naplňovat vůli Alláha zabíjením co největšího množství Američanů kdekoliv jakkoliv. Již třicet takových propuštěnců se nemohlo nabažit a pokračovali s likvidací nevěřících psů.

Již se vyskytly případy, že státy odmítají převzít taková svá kvítka. Co potom? Nechat je za mřížemi, hlídat a živit je na státní útraty ad infinitum?

Další zádrhel způsobují námitky obhájců, že v případě propuštění a deportace do vlasti dotyčný osvobozený tam zažije nemilé příkoří. Deportacím předchází požadavek z Washingtonu k vládám s pošramocenou pověstí, aby písemně poskytly záruky o ohleduplném zacházení. Shledávám výsostně pokryteckým, že morální rozhořčení z řad všelijakých obhájců lidských práv je namířeno proti Washingtonu a ne proti vládám v zemích, kde nevlídné zacházení je normou, a proto se nad ním nikdo nějak zvlášť nepohoršuje.

V současné době na Guantánamu setrvává kolem 250 zajatců, z nichž 100 jsou občany Jemenu, státu nijak sympatizujícího s úsilím potírat mezinárodní terorismus. Jakmile by došlo k jejich propuštění, vrátí se ke svému původnímu třeskutému počínání.

Již zmíněný jednonohý Massoud se svou umělou nohou odbelhal se do Pakistánu, kde zorganizoval únos dvou čínských inženýrů, pracujících na výstavbě přehrady. Jeden z nich únos přežil, čínská vláda odvolala všech svých sto lidí ze země, čímž nedokončený budovatelský projekt skončil.

Čtrnáct zajatců v Guantánamu je hodnoceno jako tzv. high value prisoners. Mezi nimi obzvláště vyniká Khalid Sheikh Mohammed, jenž se podílel na prvním útoku na World Trade Center, téžna realizaci druhého útoku a chvástá se dalšími zásluhami včetně zavraždění uříznutím hlavy americkému židovskému žurnalistovi. Tento Mohammed se ke své veškeré činnosti přiznává, mučednického trestu smrti se domáhá.

Bude ale vůbec někdy odsouzen? Vzdor oprávněné reputaci lačných supů, ne méně než 57 advokátních firem nabízí bezplatné zastupování takových klientů. Budou se odvolávat na nešetrné zacházení a tudíž nepřípustnost přiznání před soudní stolicí. Tak si například pochvalují velevlivné The New York Times ve svém obsažném úvodníku 23. listopadu 2008, s nadpisem The Price of Our Good Name („Cena našeho dobrého jména“).

Obama bude tedy rozhodovat, zda teroristy pokládat za teroristy nebo s ohledem na dobré jméno země je propouštět a umožnit jim další realizaci původních smrtelných záměrů.

Některá dřívější válečná střetnutí ublížila reputaci nejednoho z prezidentů: V případě Trumana to byla válka v Koreji, Johnsonovu kariéru přeťal Vietnam, Bush se nikdy nezbaví iráckého břemena (jakkoliv se třeba v pozitivum promění).

Obama se bude muset značně potýkat s Afghánistánem, notným bolehlavem, nikoliv ve výlučné americké režii: však to je záležitost spojenectví NATO. Dal své slovo (pledge) docílit vítězství, o němž značné množství pozorovatelů tuze pochybuje.

An aimless absurdity – „bezúčelný nesmysl“, tak napsal ve svém eseji Joe Klein (Time, 22.12.2008). Dosavadní úspěch v Iráku je neaplikovatelný v sousední zemi, o řadu století víc zanedbané, bez fungující centrální vlády, změť vzájemně se svářících kmenů, nezřídka s krvelačným temperamentem, a též zdroj 90 procent všeho heroinu na světě. Nevraždí se kvůli náboženství, ale kvůli penězům. Taliban nejsou jen primitivní fundamentalističtí fanatici, zabíjející děvčátka jen pro jejich zájem chodit do školy, ale je to vzájemně propojené společenství narkoteroristů. Vláda prezidenta Karsaie je mimořádně, až groteskně zkorumpovaná, velkou většinu policejních kádrů tvoří analfabeti. Tak potvrzeno z všemožných zdrojů. Například publicistka Ann Marlowe, už pojedenácté v Afghánistánu a počtvrté dlouhodobě působící v provincii Khost, předkládá tristní fakta (The Weekly Standard, 22.12.2008): Dvě hodiny cesty z Kandaharu, okres Maiwand, 40 krát 50 kilometrů, 50 000 obyvatel, starat se o ně má 110 policistů, z nichž tři až čtyři jsou poněkud gramotní. Řada analfabetů není ani schopna počítat. Přes den jsou to policisté námi placení, po setmění z nich je Taliban.

Takové informace dodávají přesvědčivosti názorům, ozývajícím se zejména z britských kruhů, kdysi zkušených a zkoušených kolonizátorů: že Obamův záměr poslat tam víc vojska a peněz je misguided, k ničemu kloudnému nepovede a oněch 20 miliard dolarů ročně je zcela vyhozených tam v prostředí s téměř světovým monopolem vysoce výnosného exportu heroinu.

Osama bin Laden, jeho al-Káida stoupenci plus Taliban mají své útočiště v bezpečí sousedního Pákistánu. Pohraniční město Quetta je jejich hlavní bází, v polopouštní divočině Waziristanu je spousta místa ztratit se k nenalezení.

V průběhu volební kampaně Obama se zmínil o ochotě pronásledovat nepřítele, který ustoupí a ukryje se na neutrálním území. Vřeštět začali nejen obránci lidských práv, ale protestoval i Pákistán, s tvrzením, že by tak došlo k narušení jeho suverenity, surovému porušení závazných norem mezinárodního práva.

Nedošlo by, pravím vám. Ony normy vyžadují, že vstupem, vtrhnutím cizí ozbrojené jednotky na neutrální území, neutrálnímu státu automaticky vzniká povinnost onoho vetřelce odzbrojit, zabránit mu ve vytvoření bezpečné báze, doslova ho neutralizovat. Jestliže tak neučiní, ať z neochoty či neschopnosti, tím ona námitka suverenity, nedotknutelnosti vlastní neutrality, je kompromitována a opravňuje původní útočící stranu, aby legitimně zasáhla. Tady to máte.

Obama plánuje zdvojnásobit počet amerického vojska, zatímco evropští NATO spojenci, včetně těch nečetných českých bojovníků, se snaží co nejvíc a nejdál vzdalovat. Nepředpokládám, že Washington pod novým vedením a velením bude jen pasivně přihlížet a spíš se tomuto druhu spojenců postará o nepříjemné dilema. Zatímco opozice, odmítání Bushových iniciativ, byly zárukou popularity u vlastní veřejnosti, takový postoj vůči Obamovi, jeho požadavkům s důrazem na spojeneckou solidaritu a solidnost, nebude tak snadné smést ze stolu.

Neoficiální stránky Oty Ulče