Jak všeobecně známo, americká moc se skládá ze tří větví:

Moc zákonná: tvůrci závazných pravidel, jak správně žít. Ta je v kompetenci Kongresu s dvěmi komorami hodně se lišícími svou velikostí a délkou mandátů svých členů. Kongresmani tvoří sbor 435 členů (House of Representatives) zvolených na dobu pouhých dvou roků, s právem se ucházet o znovuzvolení ad infinitum. Významnější je druhá komora, jíž je senát s počtem 100 členů - dva pro každý stát bez ohledu na jeho velikost či počet obyvatelstva. Stejné tedy formální hodnocení jak značně rozsáhlého Texasu jako mrňavého Delawaru. Senátor je volen na šest roků trvající období, rovněř s možností být znovu zvolen ad infinitum.

Moc výkonná: prezident a jeho kabinet ministrů, v jejichž pravomoci není zákony tvořit, ale je v praxi uplatňovat. Nejsou závazná pravidla o trvanlivosti ministerských kariér, mohou to být křesla dlouhodobá nebo jen jepičí.

Moc soudní, záležitost Nejvyššího soudu. Mandát devíti soudců s doživotním jmenováním a s mandátem smysl zákonů závazně interpretovat. Nezřídka se stane, že tito nejvýznamnější juristé po sobě zanechají ten vliv nejznačnější, v porovnání s ostatními potentáty jakéhokoliv kalibru.

- - -

V padesátých letech minulého dvacátého století průzkum veřejného mínění potvrdil, že většina Američanů by černocha jakkoliv kvalifikovaného si nikdy prezidentem země nezvolila. Tak se ale již stalo v roce 2007, když tehdejší pramálo známý senátor Obama ze státu Illinois řečnil o velkém pokroku v mezirasových vztazích, v němž došlo k devadesátiprocentnímu vylepšení. Krátce poté došlo k Obamově prezidentskému vítězství a k jeho zopakování za příští čtyři roky.

Dosažen tedy pokrok, ale nikoliv bez závad: za Obamovy éry, vzdor přemnoha slibům, došlo ve vzrůstu chudoby v černošských řadách. Tuto zajímavost jsem si ověřil ze stati respektovaného černošského publicisty Larry Eldera „Moving the Goal Post on Racism“, Townhall, 14.9.2017. Autor například předložil všelijaká překvapení, například statistiky Bureau of Justice Statistics ministerstva spravedlnosti (Department of Justice s nynějším ministrem, jímž je republikán Jeff Sessions, předchozí senátor ze státu Alabamy). Již v roce 1992 v trestních záležitostech včetně vražd a znásilnění poroty s menší pravděpodobností vynesly odsuzující rozsudek v případě obžalovaného černocha než kohokoliv jiného. Čili tuze jiná realita, než jaká převládá v představách naprosté většiny veřejnosti.

- - -

Počínání této nejvyšší justiční stolice není vždy důvodem k bezmeznému obdivu.

Před sebou mám text Thomase Sowella, černošského ekonoma, autora mnoha textů, jehož odvahu, integritu obdivuji. Tak znovu dokázal svým esejem „The Fraud Goes On“, Townhall, 28.6.2016, název, který bych přeložil ve smyslu, že podvod, podtrh se nadále vyskytuje. Například Nejvyšší soud porušil svou pravomoc poskytnutím univerzitě v Texasu výjimku z ústavní rovnosti před zákonem (“equal protection of the laws“) v učiněném rozhodnutí, že rasová preferenční kriteria žadatelů o přijetí na studia jsou legální.

Sowell zdůrazňuje, že v těchto záležitostech tato nejvyšší justiční stolice má za sebou méně než obdivuhodnou tradici. Již v roce 1896 učinila proslulé rozhodnutí na základě principu separate but equal (“oddělený, ale stejný, rovnocenný“), že neodporuje ústavě - ovšem tehdy k velké škodě černošské menšiny. Separátní to sice bylo, ale zdaleka nic rovnocenného, však stačilo se porozhlédnout a porovnat kvalitu jejich škol..

Toto rozhodnutí zůstalo v platnosti 58 roků a od té doby Nejvyšší soud 42 roků si dál nepoctivě počíná v záležitosti svých sémantických manipulací a oficiálně legitimní praxe preferenčního zacházení dle oné tzv. Affirmative Action - k nezaslouženému prospěchu černošských a hispánských žadatelů, ke škodě žadatelů bělochů, s ještě větším diskriminčním dopadem na mládež s asijskými kořeny.

Tuze mě potěšila Sowellova informace o kurážné reakci soudce Williama O. Douglase, jednoho z nejliberálnějších soudců, jehož trpělivost v těchto záležitostech v roce 1974 důkladně explodovala.

V mnohých případech toto justiční devatero bylo rozpoltěné a často došlo k hlasování s výsledkem 5 : 4. Tento rozhodující hlas nezřídka patřil soudci Anthony Kennedymu, s údajnou pověstí spíš konzervativce. Nicméně i on hlasoval ve prospěch rasových preferencí.

Moudrý a kurážný Sowell neváhal zdúrazňovat, že poskytovaní privilegia těm takto oceňovaným příliš neprospívala: přijati na studia na nejprestižnějších a nejnáročnějších adresách jako například M.I.T. ( Massachusetts Institute of Technology), kde nároky nezvládli, na rozdíl od jiných a též kvalitních škol. Tímto ošidným tématem se například zabývá kniha s názvem Mismatch (ve smyslu „nepovedené manželství“) autorů Richard Sander a Stuart Taylor, se zřetelně vysvětlujícím podtitulem „How Affirmative Action Hurts Students It’s Intended to Help, and Why Universities Won’t Admit It“. Rektoráty, děkanáty ovšem dychtily docílit kvotu rasově kýženého studentského složení. Poněvadž ale ošidněmu slůvku „quota“ bylo třeba se vyhýbat, vhodná náhrada se našla v cíli dosažení diversity - „rozmanitosti“. Vznikají nové zbytečné funkce všelijakých vice-děkanů s takovou kvalifikací. Tím se nic užitečného nedociluje, výsledek je spíš opačný - černošské prosazování segregace preferovaného etnika, množící se požadavky na etnicky segregované ubytovny (dormitories).

KONEC