Zásadně nereaguji na komentáře zcestné, nesmyslné, nezřídka urážlivé . Teď ale udělám částečnou výjimku povzdechem nad počínání čtenáře, který mě kaceřuje kvůli článku, jehož ani titul si pořádně nepřečetl. V NP vyšel 21.února text Manželky předáků, vítané vylepšení příležitostí o roli „první dámy“, kterou si vybral ten který prezident, jehož si ve volbách vybral národ a o níž v ústavě není sebemenší zmínka. Dotyčná se pak může uplatnit různě – buď v roli jen doplňkové, dekorativní, nebo bude účinně ovlivňovat společnost a stát, jak třeba se vyznamenávala Eleanor Rooseveltová, prosazující osvícené a ne vždy příliš populární novoty, a mezi jejími předchůdkyněmi v Bílém domu de facto vládla manželka vážně churavějícího Woodrow Wilsona.

Načež jsem dostal vynadáno za opomenutí role Goldy Meierové. Ona snad byla manželkou izraelského předáka? O jeho existenci nemám tušení, pouze vím, že tato Golda, postava věru historická, v době své vlády žádného manžela neměla.

Dalším mým údajným hříchem bylo opomenutí Margaret Thatcherové, jež se vyznamenala jak na frontě domácí (pokořením ekonomicky zkázonosně si počínajících odborů, pohnutím tehdy hodně churavějícího hospodářství správným směrem), tak i v zahraničním počínání (žádné tehdy chamberlainovské postoje vůči sovětskému kolosu, řízné vyřešení konfliktu na Falklandských ostrovech). A za celou dobu jejího mandátu se manžel Dennis věnoval svému byznysu a do správy státu se vůbec nepletl.

Nejiná je situace v Německu. Kdo vůbec něco ví o manželu kancléřky Angely Merkelové, jménem Joachim Sauer? Je to vědec věnující se chemii. Dokonce ani nepřišel do parlamentu při příležitosti hlasování o jejím povýšení do vrcholného úřadu v zemi.

Což ovšem zdaleka není případ Hillary Clintonové, nynější uchazečky o prezidentství americké supervelmoci. V citovaném článku jsem se zmínil o pozoruhodné paralele počínání manželského páru Billa a Hillary v USA s Néstorem Kirchnerem a jeho chotí Cristinou v Argentině. V obou případech došlo k seznámení na studiích práv, oba manželé se stali guvernéry málo významných provincií (jeden v Arkansasu, druhý v Patagonii), oba docílili zvolení za prezidenty své země. Obě manželky docílily zvolení do senátu, jedna z nich již nahradila manžela v prezidentské funkci vítězstvím ve volbách, zatím co druhá o totéž teď hodně urputně usiluje.

A přece jen je v jejich úsilí o dosažení mety té nejvyšší notný rozdíl. Cristina Kirchnerová se stala senátorkou v době dřív než se její manžel stal prezidentem, kdežto Hillary začala senátorovat teprve po skončení Billova prezidentského mandátu: přece bez jeho vlivu neměla nejmenší šanci tak najednou a tak vysoko se vyšvihnout. Po prezidentovi a členech Nejvyššího soudu, zasednout mezi oněch sto senátorů (dva za každý stát) je funkce nejmocnější, nejprestižnější, k níž se postupně, úmorně a náročně postupuje od jednoho zvolení k druhému, od role legislativní v tom kterém státu (případ Baracka Obamy, člena legislativy ve státu Illinois), stále výš – a ne jako Hillary ve svém prvním pokusu o jakékoliv zvolení – nota bene z tuze důležitého státu New Yorku, s nímž neměla vůbec nic společného (pochází ze zmíněného Illinois, mnohá leta pak žila v manželově rodnému Arkansasu).

Nyní, začátkem prezidentské kampaně o nominaci Demokratickou stranou, se vyšvihla jako jasná favoritka k nepřebití. Tak optimistický předpoklad potvrzoval jeden průzkum veřejného mínění za druhým, v soutěži s víc než půl tuctem rivalů vedla o přemnoho procent. „Budu to já, jako první žena v historii země,“ Hillary tvrdila v listopadu 2007 (v interview s Katie Couric, CBS-TV) a tak sebevědomé přesvědčení opakovala těsně před novým rokem (George Stephanopoulos, ABC-TV).

Patina nevyhnutelnosti však zaznamenala první šrám hned v prvním utkání v primárkách v Iowě, kde v rurálním státě téměř výlučně bělošském, zvítězil černoch Barack Obama.

Prosazovatelé těchto dvou rivalů aby se potýkali se sakramentským dilematem: podpora Hillary proti Obamovi z hlediska politické korektnosti automatický čpela obviněním z rasismu, kdežto podpora Obamy proti Hillary rovněž nelibě zaváněla podezřením ze sexismu, antifeministické předpojatosti.

Důležitým zvratem byly primárky v Jižní Karolině, kde Hillary vítězně vedla v peletonu o dvacet bodů, kde manžel Bill těžil se své reputace mezi početným černošským obyvatelstvem, že je „jedním z nich“. Tam se pustil do kampaně ve prospěch své manželky se značným vlastním zviditelňováním a s vervou slona v obchodě s porcelánem - zatímco Obama získával na popularitě zejména mezi nejmladší generací, jež půjde tentokrát k volbám poprvé. Počet Obamových vítězství v primárkách se začal množit.

Liberální publicista Frank Rich v The New York Times (24.2.2008: WK12) v dlouhém komentáři s poťouchlým titulem The Audacity of Hopelessness („Smělost beznaděje“) přirovnává značnými trhlinami teď trpící kampaň bývalé první dámy s Bushovou válkou v Iráku: po prvním vítězství a sebevědomém uspokojení se fasáda začala postupně rozpadávat, hlavní stratég kampaně Mark Penn (zde přirovnáván k Bushovu ex-ministru Donaldu Rumsfeldovi) po inkasování přemnoha milionů dolarů si vlastně zas tak příliš zdárně nepočínal, a Hillary série svých porážek se snaží znicotňovat jako nereprezentativní a vinu dává mediím. Komentátor Rich ale hlavní vinu na jejích nynějších nesnázích přisuzuje jednomu človělku, jenž měl být tím největším přínosem celého úsilí znovu dobýt Bílý dům - jejímu manželovi, který svou iniciativou, razancí se zasloužil o vznik nesympatického fenoménu, přízraku dvojprezidentství. A marné dosud volání zahnat Billa do Afriky, kde se těší značné popularitě a může se věnovat užitečné humanitární činnosti.

Rostoucí popularitě se těšící kandidát Obama je všeobecně národem a medii pojímán jako „Afro-Američan“ vzdor tomu, že jeho matka není z Keni, ale je stoprocentní běloška z neméně bělošského Kansasu. V jejím prostředí vyrůstal , svého otce viděl jen párkrát, do svých dvou let. Otec, mnohoženství se věnující muslim, to z pastevce koz dotáhl na ekonoma, jemuž se podařilo dostat na studia napřed na Hawaii, poté na Harvardu, nejvýznamnější univerzitě světa, jenže pak náhle zemřel. Kandidát Obama nicméně zdůrazňuje svou sounáležitost s africkým kontinentem, v němž nikdy nežil, rád se odvolává na nevlastní babičku ve vzdálené vísce Kogelo, kterou tam navštívil. Babička Mama Sarah je negramotná, nezná den svého narození, hovoří pouze řečí Luo, kterou americký prezidentský kandidát neovládá, plynulá výměna zkušeností by tedy poněkud vázla. V současné době, Luo a Kikuyu , dva nejpočetnější keňské kmeny, si vzájemně jdou po krku, zavražděných už je víc než tisíc. Nepřekvapuje, že lid Kikuyu tuze fandí soupeřce Clintonové.

Ta se dosud nevzdává své maximální ambice a v tomto okamžiku (psáno v posledním týdnu února) šance jejího případného triumfu ještě nikdo příliš nahlas nevylučuje. Cestou z daleké Austrálie jsem obdržel tento scénář:

1. Hillary nominaci demokratické strany obdrží.

2. Ústava sice zabraňuje, aby Bill mohl usiloval o svůj třetí prezidentský termín, ale nevylučuje, aby si ho Hillary vybrala jako svého viceprezidentského kandidáta.

3. Volby v listopadu vyhrají a 20. ledna 2009 Hillary jako první žena v historii země bude uvedena do úřadu. Krátce poté oznámí svou rezignaci a automaticky se prezidentem stane Bill. Takový manévr by byl zcela legitimní, neboť 22. dodatek k ústavě pouze stanoví, že „žádná osoba nemůže být zvolena víc než dvakrát“. Billův to případ, víc než dvakrát o zvolení neusiloval – pouze by vládl ony čtyři roky, jež by mu jeho choť takto přenechala.

4. Tím nám ale clintonovský scenář s rodinným uspořádáním ještě nekončí. Bill po převzetí uvolněného úřadu by jako svého viceprezidenta ovšem jmenoval Hillary, jíž by tak zajistil možnost usilovat o další její volbu a dynastické ambice v této důsledně protimonarchistické republice by tak mohly být zaručeny na hodně dlouhou dobu.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče