"Přiznání je polehčující okolnost, Beneš!" dával mně, ostatně jistě nejen mně, vždy vědět soudruh major Vavřík; takže se hned v úvodu přiznávám, že k sepsání následujícího vyprávění mne přiměla vyprávění úplně jiná, a to jistého pana (či snad též soudruha ?) Větvičky, který jimi už pár let krmí čtenáře časopisu Týden. Vždy pečlivě dbá, aby se v nich snad náhodou neocitlo o Americe něco positivního. Pravda, dosud nezašel až k tomu, aby tvrdil (to jsem si přečetl na internetu v jakémsi Zvědavci), že plot na části mexické hranice se buduje hlavně proto, aby Američané nakupující na úvěrové karty nemohli prchnout před svými dluhy do Mexika; leč nezoufejme, třeba se k této výši s podporou své redakce dopracuje a s touto kvalifikací to pak dotáhne možná až na Zaorálkova poradce. Perspektivní to člověk.

Pokud jde o hrůzu života v USA a hříchy smrtelné země této, se ostatně autoři "Zvědavce" poněkud shodli i s významně druhdy míčky odpalující tenistkou Martinou Navrátilovou tvrdící, že "za Bushe" je to v USA horší než za bolševika u nás. Inu, tak už to na tom světě chodí. Zvláště od osob, kterým doslova dala Amerika všecko. Co dává, případně tedy k jeho nelibosti nedává panu (či snad soudruhu) Větvičkovi, arciť nevím. Co dává potřebu tisknout tyto persifláže redakci časopisu Týden, rovněž nikoli. Zde by možná nejspíše sedělo ono od pánů V+W pocházející, že to dělají částečně z blbosti, částečně za cizí peníze. Dávno se ostatně nedivíme ani Jane Fonda, ale třeba ani Erazimu Kohákovi, o jejichž charakteru prostě nelze míti pochyb a věru vždy zásadně dubiosní jeví se, cokoli od nich pochází. Jiří Voskovec zas považoval své zakotvení v USA za poslední kus štěstí, na který měl v životě nárok. A to se tam opravdu a na mou věru, nedostával tak jednoduše jako třeba pan Kohák.

To vše ve mně vzbudilo touhu zajet si opět "ke kořenům", do Kalifornie, míst, kde jsem poprvé zakusil slast možnosti žít v zemi, k níž je možno být bez pochybností loyální. Neb tato země byla loyální ke mně. Cosi, čeho se mi do té doby nikdy a nikde nedostávalo a - bah - pohříchu nikoli příliš dostává i nyní.

Dočetl jsem se, a to nejen v časopisu Týden, například o tom, že v Kalifornii počet Hispanos už překročil počet Caucasian. Což autoři překladů pro českou TV překládají jako Kavkazan, zatím co v Americe a detektivkách, jichž se ten špatný překlad týče, se tím míní bledá tvář čili běloch, případně tedy Árijec. Skutečných Kavkazanů však opravdu žije v Kalifornii dost. Arménů (prý) kolem milionu půl (známe zcela jistě Saroyana a Chér) dávno už ne jenom v okolí Fresna. Národní komunity, včetně té naší v Chicagu, dávno rozrušil automobil, co nástroj dokonale americky integrující. Poskytl možnost obživy i mimo národní komunity. Pokud jde o zmíněné Kavkazany, dosvědčovala vedle americké a kalifornské vlajky i vlajka arménská, nad školičkou v losanageleském předměstí (či snad lépe příměstí) Northridge. Pokud jde o předmětné Hispánce, pak statistika jich uvádí 32%. Míněno zajisté pouze těch, kteří na statistiky sami dbají. Těch nedbajících je jistě přemnoho. Tak přemnoho, že aby je snad při ilegálním vstupu do země nepřejelo auto, dbají u příhraničních dálnic umístěná varování pro řidiče (viz obrázek). Nelegalita vstupu i pobytu jim ovšem nebrání vykonávat ve španělštině řidičské zkoušky, posílat dítka do škol, otevřít si bankovní účet, případně účastnit se sociálních programů a tak podobně. Své jazyky ostatně mohou, pokud mají zájem, tímto způsobem použít i ti vzpomenutí Arméni, dále i Číňané a Vietnamci, jakož i příslušníci vietnamského horského národa Muengo. Vietnamci i Muengové ocitli se v Kalifornii po roce 1975, po porušení všech slavnostně uzavřených mírových dohod a z nich vyplývajících závazků, jak jinak než komunistickým severním Vietnamem. Když tamní (komunistická) forma vlády lidu, lidem a pro lid, započala a zejména v případě Muengů dostala formu genocidy. Nápisy a instruktáže v bankách, na telefonních automatech, policii, jakož i jiných místech jsou samozřejmě už kromě angličtiny jen ve španělštině, případně občas mandarinské čínštině. Muengové, Arméni i Vietnamci si vědí rady s angličtinou a přední místa nejlepších absolventů místních universit obsazují děti a vnuci oněch "boat people" z vietnamských let 1975 a dalších. V okrese Orange je Vietnamka i předsedkyní soudu. Nikomu z "boat people" nedostávalo se arciť zacházení positivní diskriminace, ale řekl bych, že brali svůj úděl spíše jako vzpomenutý Jiří Voskovec.

Co jinak nového? Na HWY 46 se druhdy ve svém porsche zabil James Dean, jeden z hollywoodských idolů (u nás jsme ho viděli ve filmovém zpracování Steinbeckova Na východ od ráje), a dubisku mocnějšímu než porsche a lidský život od mé poslední návštěvy přibyl hercův z nerezavějící oceli vyhotovený památník. Ono totiž porazit v Kalifornii strom není jen tak a vůbec jednoduché. Takže předvádím nejprve ten památný strom, potom tu k mocnému dupnutí na plyn věru lákající silnici (zhruba stokilometrová spojka mezi dálnicemi FWY 5 a 101).

V podstatě je podivuhodné, že kult herce, který zahynul skoro před padesáti léty (1958) dosud přetrvává a je i úspěšným obchodním artiklem, dokonce i na českém webu. Asi by to mělo hovořit cosi o naší společenské potřebě romantismu a vzpoury, byť naštěstí Made in Hollywood a nikoli třeba Made in Castro, který taktéž druhdy dodával komunismu jakýs romantický pel. Jeho vylodění se právě vzpomíná, aniž se vzpomíná, že se to provedlo s pomocí americké CIA (nevěříte-li, najděte si Zápisník vojáka z roku 1956, který o tom zasvěceně informoval), aniž se zvláště upozorňuje na to, že tento synek z velmi v režimu Batistově prosperující rodiny, byl sic po svém prvém (a zbabraném jako to pozdější vylodění) pokusu (1953) zvrátit režim přepadem kasáren (provedl jednou i jistý Kobzínek v Brně a také tak blbě), že tedy byl tím ďábelským Batistou odsouzen a zavřen na 15 let, ale již 1955 propuštěn. Srovnat to s praxí našeho tehdejšího režimu i Castrova dnešního na Kubě je jistě lákavé. Řekl bych, že Castro ví, kde Batista v jeho případě udělal chybu. Neb nespravedlnost dějin netkví v tom, že byl oběšen Slánský, ale v tom, že nebyl oběšen také Gottwald.

Citátem komunisty Ivana Svitáka může prvá část tohoto vyprávění končit. Za poznámku snad stojí, že zlý diktátor Batista byl vášnivým filatelistou a známky si (i z pozdějšího španělského exilu) měnil s druhdy hvězdou české poesie Josefem Hanzlíkem (taktéž v registru svazků jako agent Paul).

Že toho v ní o Kalifornii vlastně nebylo dost. Dost na to, aby upozornilo na souvislosti jiné, soudím. Asi zde však nebylo to nejdůležitější, co jsem mezitím už zapomenul. Pánové zde musí po použití záchodu sklopit prkénko. Kdyby přišlo zemětřesení, chodí často, mohlo by totiž spadnout a rozbít mísu. Doba pokročila, že už se vyrábějí, jak zjišťuji, jednak prkénka s pojistkou sklapnutí zabraňující. Jednak prkénka nestálá, permanentní zvednutí znemožňující a při močení je nutno přidržet je či použít záchod po způsobu dámském. Na červenou lze (po stopce) stále ještě zatáčet vpravo, což provoz urychluje. Do jednosměrek i vlevo. I zde se už svítí také přes den. Pokud opomenete nehrozí vám víc, než že vás policista zastaví a sdělí vám, že jste zapomenuli.

(Bude pokračováno)