Německý týdeník Der Spiegel sdělil, že americký prezident Obama změnil předchozí plány a zrušil svou účast na oslavách 20. výročí pádu Berlínské zdi. Nikoho to nějak obzvlášť nepřekvapilo. Berlín již jednou přispěl na oltář Obamovy globální slávy, tak proč by se tam vypravoval podruhé? Přitom pád Berlínské zdi 9. listopadu roku 1989 zůstává milníkem na cestě k lidské svobodě.

Během své předchozí návštěvy hlavního města sjednoceného Německa Barack Obama zapracoval tuto myšlenku do pěkného řečnického obratu: "Na vrcholu studené války můj otec, tak jako mnoho dalších lidí v zapomenutých koutech světa, se rozhodl, že pro uskutečnění svých snů potřebuje svobodu a příležitost, kterou nabízí Západ," promlouval tehdy Obama do duší stotisícového davu. "Toto město ze všech měst nejvíce poznalo, co to je sen o svobodě."

Pravda je taková, že každým svým krokem dává Obamova vláda najevo, že lidská práva a občanské svobody do realistické politiky nepatří. Když v únoru jeho ministryně zahraničí Clintonova navštívila Peking, ujistila komunistické úřady, že nedodržování lidských práv napříště nebude kalit slibně se rozvíjející vztahy obou zemí. "Naše naléhání na respekt k právům a svobodám nesmí zastínit náš zájem o řešení globální ekonomické krize, globálních změn klimatu nebo krize v oblasti bezpečnosti," prohlásila. Není zřejmé, o jakém to naléhání na respekt k právům vlastně mluvila. V září se prezident Obama odmítl setkat s Dalajlámou, aby tím neroztrpčil čínské mocnáře, kteří v podstatě financují jeho dluhy. V červnu Liu Xiaobo, zakladatel prodemokratického hnutí Charta 08, byl uvězněn a obviněn z pokusu o podvracení státního zřízení. Avšak mluvčí americké ambasády v Pekingu ujistil tisk, že "ani Bílý dům, ani ministryně Clintonová se nebudou veřejně vyjadřovat k případu Liu Xiaobo."

Zhruba stejný postoj zaujímá Obamova vláda vůči porušování lidských práv všude na světě. Nedávno ministerstvo zahraničí schválilo novou politiku vůči Súdánu. Přesně před rokem tehdejší prezidentský kandidát Barack Obama bičoval Bushovu administrativu za to, že není schopna vyvinout na súdánskou vládu dostatečný tlak, a sliboval sjednat rychlou a účinnou nápravu, až bude zvolen. Nový, údajně tvrdý kurz vůči genocidální chartúmské vládě Omara Bashira je, jak se dozvídáme z prohlášení State Departementu, jakýmsi "menu z pobídek a varování". Mezinárodně hledaný pachatel zločinů proti lidskosti Bashir při takové politice nemusí mít obavy o svou budoucnost.

Celý svět si všiml okázalého Obamova mlčení po červnových zfalšovaných volbách v Íránu a následných lidových nepokojích. Obama to vysvětloval snahou nezasahovat do vnitřních záležitostí této země, které zrovna nabízel přátelskou dlaň. Méně povšimnuty zůstaly snahy jeho vlády zpřetrhat jakékoli vztahy se skupinami obhájců lidských práv těžce zkoušenými v Íránu. Tak kupříkladu ministerstvo zahraničí odmítlo poskytnout grant íránskému dokumentačnímu centru, které za třicet let sledování stavu lidských práv v Íránu shromáždilo největší objem podkladových materiálů. Ukázalo se, že neposkytnutí grantu tomuto centru z amerického státu Connecticut je spíše pravidlem než výjimkou: stejně tak bylo náhle odmítnuto financování specializovaných projektů organizace Freedom House, v jejichž rámci v online režimu probíhaly politické diskuze v angličtině a perštině. Teherán má velký zájem na umlčení opozičních skupin íránských emigrantů, to se dá pochopit. Obtížněji se dá pochopit, v čem je zájem Spojených států, pokud to není výrazem vstřícnosti vůči brutálnímu režimu.

A tak bychom mohli pokračovat. Stejně jako vůči Súdánu nynější americká politika vůči vojenské juntě v Barmě nepočítá se sankcemi, nýbrž s pobídkami, které ji mají zaangažovat a zainteresovat. Sankce prý nefungují a zkušenost to ukázala, slyšíme nyní z Bílého domu. Jenže kde jsou důkazy toho, že politika zaangažování takových režimů funguje lépe než sankce? Teprve v srpnu vůdkyně barmské opozice a nositelka Nobelovy ceny míru Aung San Suu Kyi byla odsouzena k dalšímu domácímu vězení. V květnu roku 2008 junta zastavila poskytnutí humanitární pomoci obětem cyklónu, a na 150 tisíc lidí zemřelo hlady za tichého přihlížení světového "veřejného mínění". Je jasné, že jediným výsledkem takto pojaté politiky zaangažování bude upevnění mocenských pozic režimů barmského nebo súdánského typu. Přesvědčovat svět, že pod dojmem Obamovy vstřícnosti takové režimy zkrotnou, to vyžaduje notnou dávku cynismu nebo hlouposti. Stejně tak cynismem nebo zbabělostí zavání tvrzení, že důraz na lidská práva by neměl podkopávat americké zájmy ve světě. V minulosti to byla právě liská práva a občanské svobody, co určovalo samotnou podstatu amerických zájmů. Bylo tak před Obamou, bude i po něm.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6